ECLI:CZ:US:2017:2.US.1017.16.1
sp. zn. II. ÚS 1017/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pavlů, právně zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, AK se sídlem Na Příkopě 23, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 3385/2015-264, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 4. 3. 2015 č. j. 30 Co 133/2012-246 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 11. 2011 č. j. 22 C 281/2008-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 3. 2016, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že ke dni zániku manželství stěžovatelky a žalovaného (bývalého manžela stěžovatelky), tj. ke dni 25. 9. 2007, byl žalovaný jediným společníkem žalovaného - společnosti PAVLŮ - Complex, s. r. o. Ve výroku II. byl rozsudek změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně všem žalovaným a ve výroku III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit každému ze žalovaných náklady řízení před odvolacím a dovolacím soudem.
3. Skutkové okolnosti případu vylíčila stěžovatelka v ústavní stížnosti tak, že dne 25. 9. 2007 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 16 C 95/2007, jímž bylo rozvedeno manželství stěžovatelky s posléze žalovaným a rozvodem manželství došlo k zániku společného jmění manželů. Mezi stěžovatelkou a bývalým manželem nedošlo ohledně vypořádání společného jmění manželů k dohodě, a proto byla žalovaným dne 11. 4. 2008 podána žaloba na vypořádání společného jmění manželů k Okresnímu soudu v Liberci, čímž bylo zahájeno řízení o vypořádání společného jmění manželů. Součástí vypořádávaného jmění manželů byl mimo jiné i obchodní podíl společnosti PAVLŮ - Complex, s. r. o. Dne 25. 8. 2008 podala rovněž stěžovatelka vůči žalovanému žalobu na vypořádání společného jmění manželů, přičemž řízení o této žalobě bylo usnesením Okresního soudu v Liberci dne 27. 11. 2008 č. j. 14 C 143/2008-68 zastaveno pro překážku věci zahájené. Podáním ze dne 6. 10. 2010 (tedy v době, kdy již nebylo možné podat novou žalobu o vypořádání společného jmění manželů pro uplynutí prekluzívní lhůty 3 let od zániku manželství účastníků řízení) pak žalobce (v dalším řízení žalovaný) vzal žalobu na vypořádání společného jmění manželů zpět. Soud nejprve řízení zastavil pro zpětvzetí a teprve na základě odvolání stěžovatelky bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodnuto usnesením ze dne 28. 2. 2011 č. j. 36 Co 467/2010-139 tak, že se řízení nezastavuje s ohledem na skutečnost, že řízení nelze zastavit pro zpětvzetí žalobce, neboť řízení o vypořádání společného jmění manželů je tzv. iudicium duplex.
4. Vedle žaloby o vypořádání společného jmění manželů stěžovatelka podala dne 29. 8. 2008 u Okresního soudu v Liberci žalobu, kterou se po upřesnění a doplnění domáhala určení, že žalovaný č. 3) - bývalý manžel stěžovatelky - byl k datu rozvodu jejich manželství jediným společníkem žalovaného č. 4) - společnosti PAVLŮ - Complex, s. r. o., s výší základního kapitálu ve výši 200 000 Kč. Jako pasivně legitimované účastníky stěžovatelka kromě těchto žalovaných označila také oba syny stěžovatelky [žalovaní (1 a 2)]. Svůj žalobní návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že žalovaný č. 3) učinil dne 11. 5. 2007 rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady žalovaného č. 4) neplatně, neboť bez souhlasu stěžovatelky rozhodl o změně zakladatelské smlouvy, o zvýšení základního kapitálu společnosti z původních 200 000 Kč na 2 000 000 Kč, udělil souhlas s převzetím závazku k novému vkladu nově přistupujícím společníkům, tj. žalovanému č. 1) a žalovanému č. 2), a téhož dne se žalovaný č. 3) vzdal svého přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení svého vkladu, i přesto, že uvedené úkony přesáhly obvyklou správu společného jmění manželů. Dále stěžovatelka v předmětné žalobě o určení uvedla, že považuje úkony žalovaného č. 3) s obchodním podílem žalovaného č. 4) za absolutně neplatné.
5. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba zamítnuta. Podle soudu otázka majetkového práva stěžovatelky a žalovaného č. 3) k obchodnímu podílu žalovaného č. 4) a jeho rozsahu je předběžnou otázkou pro vlastní vypořádání společného jmění, a proto žaloba stěžovatelky o určení neobstojí z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že na straně stěžovatelky není dána existence právního zájmu na požadovaném určení za situace, kdy se stěžovatelka může požadovaného určení domáhat právě žalobou na plnění, tedy žalobou o vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odvozovala od nesprávného právního posouzení věci, přičemž napadené usnesení dle ní bylo odvislé od vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl s odůvodněním, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož stěžovatelce nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V souladu s ustálenou judikaturou je podle dovolacího soudu také závěr odvolacího soudu, podle něhož se i v řízeních podle §200e o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), lze-li je zahájit pouze na návrh (jako je tomu v projednávané věci), rozhoduje o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka, podle které odvolací soud rozhodl nesprávně o nákladech předchozího dovolacího řízení, a to již proto, že touto námitkou stěžovatelka brojí proti (části) výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení nepřevyšující 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při posuzování existence naléhavého právního zájmu porušily její ústavně zaručená práva tím, že opomenuly skutečnost, že otázka výše obchodního podílu, který má být předmětem vypořádání společného jmění stěžovatelky a žalovaného č. 3), se přímo nedotýká jen těchto účastníků řízení, ale také žalovaných č. 1), č. 2) a č. 4), kteří nejsou účastníky řízení o vypořádání společného jmění stěžovatelky a žalovaného č. 3). Stěžovatelkou požadované určení tedy mělo stanovit pevný základ pro právní vztahy všech účastníků úkonů, jejichž relativní, ale i absolutní neplatnost stěžovatelka v řízení namítala, tedy i žalovaných č. 1) a 2) jako společníků žalovaného č. 4), zapsaných v obchodním rejstříku. Další porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, jak obecné soudy rozhodly o nákladech řízení.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
10. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obou nižších soudů vyplývá, že se celou věcí podrobně zabývaly a shodně konstatovaly, že pro žalobou požadované určení nesvědčí stěžovatelce naléhavý právní závěr. Tento právní závěr řádně a v souladu s §157 o. s. ř. odůvodnily, přičemž se řádně vypořádaly se všemi argumenty předloženými stěžovatelkou.
13. K námitkám stěžovatelky, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, Ústavní soud uvádí, že posuzování otázky přípustnosti dovolání je na jedné straně věcí Nejvyššího soudu, na straně druhé však úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání (z hlediska faktického tedy při selekci případů, jimiž se bude Nejvyšší soud meritorně zabývat) se musí pohybovat v rámci mezí stanovených jak občanským soudním řádem, tak i obecnými principy vztaženými k právu na spravedlivý proces. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. dovolací soud shledal podané dovolání nepřípustným, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 o. s. ř.), byť jen s uvedením nosných důvodů, odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016).
14. Pokud tedy v dané věci odmítl Nejvyšší soud dovolání, neboť neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením §237 o. s. ř. v rozhodném znění, a toto své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil, neshledává Ústavní soud na tomto postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávní deficity. Uvedené se vztahuje rovněž na argumentaci stěžovatelky týkající se odmítnutí dovolání proti nákladům řízení, které Nejvyšší soud odmítl s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V otázkách nákladů řízení lze opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně, a to v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. V daném případě s ohledem na kontext celé projednávané věci však Ústavní soud takový exces neshledal. Je také třeba připomenout, že pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jí jsou ústavně zaručena.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj