ECLI:CZ:US:2017:2.US.1052.17.1
sp. zn. II. ÚS 1052/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K.Z., zastoupené JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2016, č. j. 0 P 281/2010-927, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2017, č. j. 21 Co 259/2016-1081, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 12 a čl. 13 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů - styku otce, T.Z., s nezletilými dětmi, T. a A., jejichž matkou je stěžovatelka.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o návrhu otce nezletilých dětí, jímž se domáhal změny úpravy svého (běžného i prázdninového) styku s nimi, stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2013, č. j. 0 P 281/2010-539 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2013, č. j. 24 Co 437/2013-563), a to z důvodu podstatné změny poměrů spočívající v získání mandátu poslance Evropského parlamentu, což mu brání v realizaci původně vymezeného styku s nezletilými. Okresní soud o tomto návrhu rozhodl tak, že otec nezletilých dětí je oprávněn se s nimi stýkat v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 18:00 hod. do neděle 18:00 hod. a dále upravil rozsah jeho styku v období prázdnin, zejména pak v období letních prázdnin, když jej vymezil tak, že je oprávněn se s nimi stýkat "4 týdny ve dvou na sebe nenavazujících celcích - z toho jeden v délce tří týdnů a jeden v délce jednoho týdne". V neposlední řadě okresní soud rozhodl o nákladech řízení.
4. Rozhodnutí o změně úpravy styku otce s nezletilými dětmi okresní soud odůvodnil tím, že "s ohledem na výrazné zúžení styku dětí s otcem v běžném týdnu, ke kterému dochází z důvodu pracovních povinností otce, má soud za to, že je v zájmu dětí, aby tato ztráta byla pokud možno kompenzována i využitím času v době hlavních letních prázdnin." Okresní soud vzal do úvahy i skutečnost, že rodiče nezletilých dětí dosáhli dohody nad změnou úpravy běžného i prázdninového styku, s výjimkou období letních prázdnin, kdy stěžovatelka s navrhovaným rozšířením styku nesouhlasila, a to i s odkazem na přání nezletilých dětí, které si delší styk s otcem nepřejí, přičemž konstatoval, že "nejsou ve věku, kdy by bez dalšího měla být rodiči a dalšími autoritami respektována jejich přání a stanoviska." Ve vztahu k nesouhlasnému stanovisku stěžovatelky okresní soud uzavřel, že "obdobná tvrzení předkládala již v průběhu předchozího soudního řízení o styku otce s dětmi, kdy však bylo prokázáno, že jejich vzájemný vztah je pozitivní, otec shledán jako vhodný vychovatel, nebylo zjištěno nic, co by ho z výchovy dětí vylučovalo."
5. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že okresní soud dostatečně nevzal v úvahu negativní postoj nezletilých dětí k rozšíření jejich styku s otcem v období letních prázdnin, v němž se odráží jednak jejich nespokojenost s tím, jak tento styk probíhá, kdy otec převážný čas věnuje svým pracovním záležitostem, jednak reakce na "necitlivé" a "přísné" chování otce vůči nim. Nadto namítala, že při formulaci svých právních závěrů okresní soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. z již neaktuálních důkazů, provedených v rámci původního řízení o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí.
6. Krajský soud v Hradci Králové odvolání stěžovatelky v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností neshledal důvodným a napadený rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který nadto doplnil o důkaz v podobě pohovoru s nezletilými dětmi, přičemž v odůvodnění rozsudku (s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu) přisvědčil okresnímu soudu, pokud rozhodl o změně úpravy styku otce s nezletilými dětmi, neboť "neshledal žádné závažné okolnosti v chování otce vůči dětem, jež by bránily realizaci styku v uvedeném rozsahu." Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že oproti předchozí úpravě dochází k faktickému zúžení styku otce s nezletilými (cca o 30 dnů) a "za této situace, vycházeje ze zásady, že oba rodiče mají právo pečovat o děti v zásadě stejnou měrou a podílet se na jejich výchově, považuje odvolací soud požadavek otce o rozšíření styku v době letních prázdnin ze tří na čtyři týdny za zcela oprávněný." Ve vztahu ke stěžovatelkou opakovaně zdůrazňovanému negativnímu postoji nezletilých dětí k takové změně úpravy krajský soud (po provedeném pohovoru s nimi) konstatoval, že "se obě nezletilé děti vyjadřovaly tak, že o letních prázdninách by chtěly být většinu času se (stěžovatelkou). Důvodem jejich nezájmu trávit s otcem o letních prázdninách více času je to, že otec s nimi nehovoří o tom, jak budou u něj trávit volný čas, rozhoduje o tom sám." Krajský soud dále dovodil, že neochota nezletilých dětí projevená v jejich názorech na styk s otcem při prováděném pohovoru "je do značné míry způsobena odlišným výchovným přístupem rodičů k nim. Je zcela zřejmé, že (stěžovatelka) uplatňuje demokratickou výchovu a otec výchovu autoritářskou." V tomto ohledu krajský soud dodal, že "by bylo vhodné, aby otec v době své péče o děti zařadil do výchovy demokratické prvky s cílem dosáhnout větší spokojenosti dětí při trávení času s ním."
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas s rozšířením styku otce s nezletilými v době letních prázdnin. Stěžovatelka konkrétně namítá, že obecné soudy dostatečně nerespektovaly či nezohlednily přání nezletilých dětí a namísto toho "docílily stavu, kdy děti jsou opět postaveny před autoritativní rozhodnutí, kterému je třeba se podvolit", což dle stěžovatelky v konečném důsledku může mít negativní vliv na osobnostní vývoj dětí. Dle stěžovatelky proto měly obecné soudy především aktivně působit na zlepšení vztahu otce s dětmi, a to zejména z toho důvodu, že otec si dle stěžovatelky své autoritářství vynucuje mnohdy fyzickým násilím, což se negativně projevuje zejména na osobním vývoji a psychickém stavu nezl. T., jenž se afektovaných reakcí otce bojí. Pouhé konstatování obecných soudů, že by bylo vhodné, aby otec zařadil do výchovy demokratické prvky je zcela nedostačující. Stěžovatelka je proto toho názoru, že obecné soudy svým rozhodnutím, kdy nerespektovaly přání dětí co do rozsahu, ale i kvality zejména dlouhého letního prázdninového styku, "negují smysl zákonné právní úpravy. Děti měly sice možnost vyjádřit svůj názor, jejich názory a přání však byly bagatelizovány."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp.
10. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Jak ostatně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil i krajský soud, za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
12. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že přání (negativní postoj) nezletilých dětí k rozšíření jejich styku s otcem v době letních prázdnin nebylo ze strany obecných soudů dostatečně zohledněno a respektováno.
13. Ústavní soud ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).
14. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu; byť se Ústavní soud kriticky musí vyjádřit k závěru okresního soudu, že nezletilé děti (v době jeho rozhodování ve věku téměř 9 a 12 let) "nejsou ve věku, kdy by bez dalšího měla být rodiči a dalšími autoritami respektována jejich přání a stanoviska." Takto striktně formulovaný názor se totiž jednak nachází v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, v níž Ústavní soud zdůraznil, že míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, coby předpokladu pro formulaci vlastního názoru ke svému budoucímu výchovnému uspořádání, je nutné posuzovat případ od případu, přičemž "nelze a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let" (srov. např. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. II. ÚS 2943/14). Jednak se nachází i v rozporu s ustanovením §867 odst. 2 in fine občanského zákoníku, který stanoví, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit." Jak již bylo ovšem výše naznačeno, tento nedostatek byl zčásti zhojen samotným okresním soudem a zcela pak krajským soudem, jenž při svém rozhodnutí vzal do úvahy právě ony další podmínky a specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které zmírňují (ne-li zcela vylučují) striktní či imperativní charakter nezletilými dětmi prezentovaného názoru ve vztahu k rozšíření jejich styku s otcem v době letních prázdnin, jak jej naopak setrvale prezentuje stěžovatelka.
15. Ústavní soud proto právní závěry, na jejichž základě obecné soudy rozhodly o změně úpravy styku otce s nezletilými dětmi výše uvedeným způsobem, považuje za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky, a to ani v procesním postupu obecných soudů při zjišťování uvedených relevantních skutkových okolností, resp. při hodnocení provedených důkazů. V kontextu nyní projednávaného případu nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že obecnými soudy přijatá změna úpravy rozsah styku otce s nezletilými dětmi skutečně zužuje oproti úpravě předchozí, když příčinou této změny bylo pracovní vytížení otce v průběhu celého roku (s výjimkou čtyř týdnů v období letních prázdnin), přičemž stěžovatelka vůči předchozí, jednoznačně širší úpravě běžného styku otce s nezletilými žádné závažné námitky (např. negativní dopad na vývoj nezletilých dětí) neuplatňovala. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem krajského soudu, že příčinu sporu obou rodičů ohledně úpravy styku otce s nezletilými dětmi je tak nutno skutečně spatřovat v odlišném výchovném přístupu k nezletilým dětem, nikoliv v negativních dopadech samotného styku nezletilých dětí s jejich otcem na jejich osobní či psychický vývoj, což je naopak obecně již třeba považovat za okolnost, která by sama o sobě bránila jakémukoliv prohlubování styku nezletilého dítěte s jedním z rodičů.
16. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je ovšem podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly." Pokud tedy v nyní projednávaném případě krajský soud apeloval na otce nezletilých dětí, aby do své výchovy zařadil "demokratické prvky s cílem dosáhnout větší spokojenosti dětí při trávení času s ním", jejichž absence byla ostatně příčinou spíše negativního postoje nezletilých dětí k rozšíření jejich styku s otcem v době letních prázdnin, pak nelze do budoucna zcela vyloučit, že nerespektování tohoto apelu (nebo jeho úplné ignorování) ze strany otce může mít vážnější či trvalejší negativní dopady na vztah nezletilých dětí k němu, příp. dokonce i na jejich samotný psychický vývoj, což jsou obecně skutečnosti, které mohou představovat onu podstatnou změnu poměrů a tedy, při respektu k nejlepšímu zájmu nezletilých dětí, vést k rozhodnutí obecných soudů o změně jejich výchovných poměrů (styku s otcem).
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu