ECLI:CZ:US:2017:2.US.1124.17.1
sp. zn. II. ÚS 1124/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele General Logistics Systems Czech Republic, s. r. o., adresa Průmyslová 5619/1, 586 01 Jihlava, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Královský Vršek 25, 586 01 Jihlava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. ledna 2017, č. j. 3 C 139/2016-61, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který zakotvuje vázanost soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou.
2. Okresní soud v Jihlavě (dále též jen "soud") rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 3 C 139/2016-61, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobkyni (Uniaksal, s. r. o.) částku ve výši 2 543,80 Kč (ekvivalent hodnoty věci 82,10 € a poštovného ve výši 17,60 €) s příslušenstvím (výrok I.), jakožto náhradu na zničení věci; výrokem II. pak uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 126,50 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní (příkazcem) a žalovaným (zasílatelem) byla uzavřena zasílatelská smlouva podle §2471 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, týkající se doručení zásilky (1 páru sportovních bot) do Turecka. Zásilka však adresátovi z důvodu jeho nezastižení doručena nebyla. Žalovaný v souvislosti s vrácením zásilky požadoval po žalobkyni úhradu částky ve výši 250 €, jakožto nákladů spojených s uvolněním zásilky z tureckého celního skladu. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se uzavřením zasílatelské smlouvy přihlásil k profesní způsobilosti (§5 odst. 1 občanského zákoníku) při doručování zásilek do ciziny, pročež bylo jeho povinností s odbornou péčí dostát svým závazkům a doručit zásilku na místo určení, popř. vrátit nedoručenou zásilku zpět žalobkyni. Na splnění uvedené povinnosti s ohledem na profesní způsobilost žalovaného nehrála roli ani skutečnost, že žalobkyně (z pohledu žalovaného) nesplnila své povinnosti předložit před uzavřením zasilatelské smlouvy doklady o způsobu úhrady cla. Za takové situace neměl žalovaný zasílatelskou smlouvu uzavírat. Soud nepřitakal argumentaci žalovaného, že by měl ohledně rozsahu odpovědnosti postupovat podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "mezinárodní úmluva CMR"), neboť předmětem smluvního ujednání nebyla přeprava zboží, nýbrž doručení zásilky.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Soudu v prvé řadě vytýká, že svévolně aplikoval normy podústavního práva, dále došlo k rozporu mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, soud nerespektoval kogentní normy, porušil zásadu "iura novit curia", odklonil se od ustálené judikatury, aniž by svůj postup dostatečně odůvodnil a rovněž se nevypořádal s relevantními námitkami stěžovatele. Konkrétně namítá, že neučinil zjištění ohledně právní úpravy v Turecku v rámci celních předpisů a tuto část argumentace zcela pominul. Dále neučinil skutková zjištění týkající se osudu zásilky v Turecku, nezjistil si relevantní předpisy v Turecku a rovněž aplikoval nesprávnou právní normu, když na danou věc neměl použít vnitrostátní právní úpravu, nýbrž mezinárodní úmluvu CMR. Stěžovatel se domnívá, že i přes bagatelní charakter sporu, je třeba vyhodnotit postup soudu jako porušující ústavně zaručená práva a zejména pak právo na spravedlivý proces.
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
5. Úvodem Ústavní soud připomíná i stěžovatelem zmiňovanou skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 2 543,80 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. To však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
6. V dané věci stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci vnitrostátních předpisů (občanského zákoníku) s tím, že soud měl aplikovat mezinárodní úmluvu CMR. Odhlédne-li se od toho, že ze strany stěžovatele se v tomto směru jedná o pouhou polemiku s právním posouzením věci, která zásadně není předmětem ústavněprávního přezkumu ze strany Ústavního soudu, nelze přehlédnout, že soud se i touto výtkou zabýval, když uvedl, že na danou věc nelze vztáhnout právní úpravu mezinárodní úmluvy CMR, neboť předmětem smluvního ujednání mezi žalobkyní a žalovaným nebyla přeprava zboží, nýbrž doručení zásilky. V této souvislosti lze poukázat na skutečnost, že aplikace pravidel obsažených v mezinárodní úmluvě CMR se vztahuje pouze na samotné přepravní smlouvy (contracts of carriage), a ne na smlouvy zasílatelské a podobné, tj. smlouvy, na základě kterých se jedna strana zavazuje najít třetí osobu, která uskuteční přepravu zboží z jednoho místa do druhého. Vzhledem k tomu, že soud vyšel ze skutkového zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena zasílatelská smlouva ve smyslu §2471 a násl. občanského zákoníku, není závěr o nemožnosti aplikace pravidel vyplývajících z mezinárodní úmluvy CMR v rozporu s tímto zjištěním.
7. Pokud stěžovatel namítal, že si soud nezjišťoval právní úpravu v oblasti celních předpisů platnou pro Turecko, je třeba poukázat na to, že soud provedení těchto zjištění a případných důkazů s ohledem na jeho právní závěry o profesní odpovědnosti žalovaného a nemožnost aplikace mezinárodní úmluvy CMR vyhodnotil jako nadbytečný důkaz. Ani v tomto směru tedy nelze v postupu soudu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť je věcí soudu, které důkazy provede, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
8. S ohledem na bagatelní charakter věci a s ohledem na ostatní výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že závěry soudu nelze považovat za svévolné, či extrémně rozporné, které by porušovaly ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu