ECLI:CZ:US:2017:2.US.1193.17.1
sp. zn. II. ÚS 1193/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kláry Štolfové, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2015, č.j. 23 C 141/2013-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č.j. 15 Co 91/2016-84, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č.j. 30 Cdo 3483/2016-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2015, č.j. 23 C 141/2013-64, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná, Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 575.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 22. 6. 2013 do zaplacení a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 600,- Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č.j. 15 Co 91/2016-84, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č.j. 30 Cdo 3483/2016-95, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Postupem obecných soudů byla podle stěžovatelky porušena její základní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Právní předchůdce stěžovatelky se žalobou podanou dne 23. 1. 1995 domáhal zaplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, k pravomocnému ukončení tohoto řízení došlo až usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1655/12, které nabylo právní moci doručením dne 21. 6. 2012. Vzhledem k délce řízení podle stěžovatelky došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který zakládá její právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Toho se stěžovatelka domáhala žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, žaloba však byla zamítnuta, jelikož soud prvního stupně přisvědčil námitce promlčení.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1655/12, jí bylo doručeno dne 21. 6. 2012, nicméně jejímu právnímu zástupci až dne 24. 7. 2012. V této souvislosti namítá, že šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy nemohla začít běžet od chvíle, kdy bylo předmětné usnesení doručeno jí, ale až poté, co bylo toto usnesení doručeno jejímu právnímu zástupci. Rozhodným okamžikem pro počátek běh lhůt týkajících se uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy je tak dle názoru stěžovatelky nikoliv den 21. 6. 2012, nýbrž až den 24. 7. 2012, kdy teprve došlo k účinnému doručení rozhodnutí Ústavního soudu. Podle přesvědčení stěžovatelky byl proto její nárok podáním ze dne 19. 12. 2012, doručeným žalované dne 27. 12. 2012, uplatněn řádně a včas a námitce promlčení tak nemělo být vyhověno, přičemž tuto námitku měly soudy posoudit také jako nemravnou.
III.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplývá, že vzhledem k námitce promlčení se soud zabýval tím, zda stěžovatelka u žalované uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděla (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). O výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se přitom poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011). Dle skutkových zjištění soudu bylo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1655/12, právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 21. 6. 2012 a následně mu bylo toto usnesení, dle pokynu Obvodního soudu pro Prahu 1, opětovně doručeno dne 24. 7. 2012. Nejpozději dnem 21. 6. 2012, tj. dnem prvého doručení, tedy počala stěžovatelce běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí doba k uplatnění jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy, která uplynula dne 21. 12. 2012. Žádost o poskytnutí zadostiučinění však byla žalované doručena dne 27. 12. 2012 a stěžovatelka tak nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila u žalované až po uplynutí promlčecí doby. Soud tak dospěl k závěru, že námitka žalované stran promlčení nároku je důvodná. Stěžovatelka namítala, že pokud podala žádost o poskytnutí zadostiučinění na poštu dne 20. 12. 2012, uplatnila svůj nárok včas. S uvedenou námitkou se však soud neztotožnil, neboť dle judikatury je lhůta stanovená v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. lhůtou hmotněprávní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 639/2012). Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud rekapituloval učiněná zjištění a zcela se ztotožnil se závěry obvodního soudu, na které v podrobnostech odkázal. S ohledem na obsah spisu odvolací soud neshledal žádné skutečnosti, které by mohly svědčit ve prospěch tvrzení stěžovatelky, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že stěžovatelka se jako poškozená o nemajetkové újmě dozvěděla včas, získala vědomost o tom, že došlo k jejímu vzniku a měla dostatek časového prostoru, který je dán zákonem, aby svůj nárok uplatnila. Jestliže tak neučinila, pak soud prvého stupně nepochybil, jestliže její nárok zamítl, když dle odvolacího soudu v žádném případě nelze dospět k závěru, že by námitka promlčení ze strany žalované byla v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek soudu prvého stupně byl proto podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen.
Dle odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu staví stěžovatelka své dovolání na tvrzení, že odmítavé usnesení Ústavního soudu bylo dne 21. 6. 2012 doručeno přímo jí osobně, nikoliv však jejímu právnímu zástupci, který ji v řízení před Ústavním soudem zastupoval a kterému bylo toto rozhodnutí doručeno až 24. 7. 2012. Nejvyšší soud upozornil, že takové tvrzení neodpovídá skutkovému závěru soudu prvního stupně, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení, že usnesení Ústavního soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 21. 6. 2012 a následně bylo toto usnesení opětovně doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 24. 7. 2012. Nejvyšší soud poukázal na to, že tento skutkový závěr byl přitom plně v souladu s tvrzením stěžovatelky uvedeným v žalobě: "K pravomocnému ukončení výše uvedeného řízení...došlo až právní mocí usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1655/12, kdy právní moci nabylo uvedené rozhodnutí dne 21. 6. 2012 (doručením usnesení)." Tomuto skutkovému stavu pak odpovídal i procesní postup soudu prvního stupně při jednání, kdy podle §118a odst. 3 o.s.ř. vyzval stěžovatelku k označení důkazů k prokázání tvrzení, "že její žádost o odškodnění byla žalované doručena 21. 12. 2012." S tvrzením, že dne 21. 6. 2012 bylo usnesení Ústavního soudu doručeno pouze stěžovatelce a nikoliv jejímu právnímu zástupci, přišla stěžovatelka až v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka nezpochybňuje řešení právní otázky, který okamžik lze považovat za skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nepředkládá jiné řešení, než že tímto okamžikem je právě doručení odmítavého usnesení Ústavního soudu právnímu zástupci stěžovatelky. Takové řešení právní otázky je dle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu (srov. část III., bod 2. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4501/2011) a s ohledem na učiněný skutkový závěr s ním ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu. Dovolání proto bylo Nejvyšším soudem podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítnuto.
V.
Argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s názorem obecných soudů, k němuž dospěly při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Polemika stěžovatelky se však nachází toliko v rovině práva podústavního a je založena na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly obecné soudy. Ústavní soud je tak stavěn do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Jak již bylo naznačeno, úkolem Ústavního soudu není provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti - jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Přesvědčení stěžovatelky o nezbytnosti svého zásahu Ústavní soud nesdílí. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace, obecné soudy se žalobě stěžovatelky a následnému odvolání a dovolání řádně věnovaly, srozumitelně ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také podpořily adekvátní argumentací podloženou odkazy na relevantní judikaturu. Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv tak zjištěno nebylo.
Ústavní soud podotýká, že v rámci odůvodnění svých rozhodnutí se soudy otázkou promlčení nároku zabývaly dostatečně, přičemž odvolací soud se odpovídajícím způsobem vypořádal také s tvrzením stěžovatelky, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu lze doplnit, že ani argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti není konzistentní. Stěžovatelka na jednu stranu v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání) sama uvádí, že "K pravomocnému ukončení výše uvedeného řízení...došlo až právní mocí usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1655/12, kdy právní moci nabylo uvedené rozhodnutí dne 21. 6. 2012 (doručením usnesení).", zároveň je však ústavní stížnost založena na tvrzení, že předmětné usnesení Ústavního soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 6. 2012, nicméně jejímu právnímu zástupci až následně dne 24. 7. 2012.
V rámci své úřední činnosti Ústavní soud prostřednictvím příslušného elektronického spisu a kopie doručenky ověřil informace vyplývající již z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a zjistil, že usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1655/12, bylo advokátovi stěžovatelky, Mgr. Tomáši Rašovskému, skutečně doručeno již dne 21. 6. 2012. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by právě uvedené zpochybňovalo. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1655/12, bylo doručováno taktéž Obvodnímu soudu pro Prahu 1, Městskému soudu v Praze a Nejvyššímu soudu, jakožto účastníkům řízení, jejichž rozhodnutí byla předmětem přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1655/12. Pakliže bylo předmětné usnesení Ústavního soudu na základě pokynu Obvodního soudu pro Prahu 1 následně právnímu zástupci stěžovatelky doručováno ještě jednou a v důsledku toho tedy opětovně doručeno ještě dne 24. 7. 2012, lze přisvědčit názoru obecných soudů, že nejde o skutečnost, která by byla z hlediska promlčecí doby rozhodná.
Toliko pro úplnost lze uvést, že ze spisu sp. zn. IV. ÚS 1655/12 nevyplývá, že by předmětné usnesení bylo ze strany Ústavního soudu doručováno přímo stěžovatelce, jak tato tvrdí. Navíc, odkazuje-li stěžovatelka v této souvislosti na §60 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého "Má-li účastník nebo vedlejší účastník zástupce podle §29, doručují se písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak.", jedná se o aktuální znění tohoto ustanovení po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013. I pokud by tedy Ústavní soud předmětné usnesení v roce 2012 doručil také stěžovatelce, nemohl by tento postup být v rozporu s aktuálním zněním §60 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jak se stěžovatelka v ústavní stížnosti snaží dovodit.
Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné obecnými soudy tak nepovažuje za jakkoliv svévolné či excesivní a z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování k nim nemá výhrady. Vzhledem k tomu, že důvody k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů a ke kasaci napadených rozhodnutí shledány nebyly, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu