ECLI:CZ:US:2017:2.US.1234.17.1
sp. zn. II. ÚS 1234/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Vondráčka, advokáta, AK se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5 - Zbraslav, jako správce pozůstalosti po zemřelém prof. MUDr. Ratmíru Rathovi, DrSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 22 Cdo 3853/2016-124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016 č. j. 12 Co 429/2014-110 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 7. 2014 č. j. 10 C 337/2013-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 21. 4. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, v níž stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu na vydání přesně specifikovaných bankovek zajištěných v rámci trestního řízení, vedeného pod sp. zn. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, při domovní prohlídce dne 15. 5. 2012 na adrese H., nebo na zaplacení částek 7 364 000 Kč a 39 300 EUR. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že postup pro vrácení věci odňaté i vydané, stanovený trestním řádem, nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatelem vymezená právní otázka již měla být v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolací soud učinil závěr o nedostatku civilní pravomoci s odůvodněním, že zákonný postup při vrácení věcí odňatých orgány činnými v trestním řízení tedy nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení a že vydání věcí, v tomto případě finančních prostředků, zajištěných v průběhu trestního řízení (zde zabavených při domovní prohlídce), se lze domáhat pouze postupem podle §80 tr. řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že prof. MUDr. Ratmír Rath, DrSc., v probíhajícím trestním řízení opakovaně uplatňoval své vlastnické právo k peněžním prostředkům. Jeho žádosti o vrácení odňatých peněžních prostředků podle §80 odst. 1 tr. řádu byly zamítnuty. Ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu věty třetí tedy v této specifické situaci výslovně předpokládá projednání nároku v občanském soudním řízení, včetně rozhodnutí otázky vlastnického práva, o němž panují pochybnosti. Stěžovatel má za to, že dovolací soud nedostál svým povinnostem plynoucím z článku 4 Ústavy, když stěžovateli odepřel ochranu jeho základních práv a svobod, zejména ochranu vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 Listiny. V rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny zasáhl i do stěžovatelova práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť postupoval způsobem, který ve svém důsledku znamenal odepření spravedlnosti.
4. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní stížnost směřuje proti všem rozhodnutím obecných soudů, včetně soudu dovolacího. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je striktně vymezena. Pokud stěžovatel tyto podmínky nesplnil, bylo dovolání legitimně odmítnuto.
7. Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Kromě jiného v odůvodněné napadeného usnesení uvedl, že otázka vlastnictví finančních prostředků není za této situace pro posouzení věci právně významná, neboť finančních prostředků se lze domáhat pouze postupem podle §80 tr. řádu. V posuzované věci však orgány činné v trestním řízení dosud neučinily závěr, že zajištěných finančních prostředků již není pro řízení třeba a nerozhodly o jejich vrácení nebo o uložení do úschovy. V občanském soudním řízení proto dosud není možné posoudit oprávněnost nároku stěžovatele. Odvolací soud tak podle názoru soudu dovolacího o zamítnutí žaloby rozhodl správně a v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Z uvedeného je možno učinit závěr, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených mu příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem.
8. K samotnému obsahu napadených rozhodnutí je pak třeba poukázat na ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu, podle kterého "není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních".
9. Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že zůstavitel v průběhu trestního řízení vedeného proti MUDr. Davidu Rathovi opakovaně podával žádosti o vrácení odňatých peněžních prostředků a tyto byly opakovaně zamítnuty proto, že pro vrácení nejsou splněny věcné podmínky. Z veřejně přístupných zdrojů je pak Ústavnímu soudu známo, že trestní řízení vedené proti MUDr. Davidu Rathovi není doposud pravomocně ukončeno.
10. Z toho Ústavní soud, aniž by prováděl bližší ověřování uvedených informací, dovozuje, že vzhledem k již shora citovaného ustanovení a fázi, v jaké se trestní řízení nyní nachází, nelze dovozovat povinnost orgánů činných v trestním řízení uložit odňaté peněžní prostředky do úschovy či upozornit stěžovatele na možnost uplatnění vlastnického práva k nim v občanskoprávním řízení. Takové úkony by byly s ohledem na popsané okolnosti předčasné.
11. Na základě shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecným soudům s ohledem na okolnosti věci nezbylo, než žalobu stěžovatele zamítnout, což také s řádným odůvodněním učinily.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu