ECLI:CZ:US:2017:2.US.1247.17.1
sp. zn. II. ÚS 1247/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 1393/2016-47, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2015 č. j. 7 To 367/2015-220 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2015 č. j. 5 T 30/2015-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (vozidla) a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. I písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nesprávně právně posoudily skutek, jež kladou stěžovateli za vinu. Nesprávně také zjistily skutkový stav věci, když špatně vyhodnotily důkazy a upřednostnily nevěrohodnou výpověď poškozeného a svědků před výpovědí stěžovatele. Jde přitom o tak zásadní nedostatky, že dle stěžovatele zakládají protiústavní extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. V návaznosti na nesprávně zjištěný skutkový stav pak soudy uložily stěžovateli trest zákazu činnosti, ačkoli z provedeného dokazování nevyplývá, že byl jemu vytýkaný skutek spáchán i v souvislosti s řízením motorového vozidla. Podle přesvědčení stěžovatele pak soudy nectily zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny stěžovatele.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
6. Obsah ústavní stížnosti, sepsané za stěžovatele jeho právním zástupcem, nebere dostatečně v úvahu, že přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235). Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal.
7. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí musí konstatovat, že se soud prvního stupně dopustil několika zásadních pochybení, které však soud odvolací z velké části napravil. Pro danou věc je zejména relevantní, že na tomto základě zejména změnil výrok o trestu tak, že stěžovateli uložil, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, podmíněný trest odnětí svobody. Učinil tak po zásahu do hodnocení důkazů, když hovořil o "úporné snaze soudu prvního stupně odsoudit obžalovaného" a připustil, že závěry ohledně skutku samotného stojí na hodnocení věrohodnosti výpovědí stěžovatele jako obžalovaného, a oproti němu poškozeného. Zčásti kriticky, i když bez výrazného vlivu na konečné důkazní závěry, zhodnotil i výpovědi svědků Metelkových; nepřisvědčil ovšem obhajobě stran obsahu či interpretace výpovědí těch svědků, kteří vypovídali ve prospěch obžalovaného. Došel-li pak odvolací soud ke skutkovým závěrům stále ještě nepříznivým pro stěžovatele, je třeba znovu akcentovat, že zásahy do těchto závěrů zásadně nejsou v pravomoci Ústavního soudu.
8. K případným zásahům výše uvedené povahy je oprávněn v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten však neshledal námitky stěžovatele jako opodstatněné a v odůvodnění napadeného usnesení se řádně vypořádal se stěžovatelovými, v ústavní stížnosti opakovanými, námitkami. Dovolací soud se věcí zabýval poměrně podrobně, což připustil i stěžovatel v ústavní stížnosti. Na rozdíl o něj však neshledal mezi výslednými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy extrémní rozpor. Na str. 8 a 9 svého usnesení rozebral provedené důkazy, vyložil, proč nalézací soud uvěřil výpovědím poškozeného, proč považoval obhajobu stěžovatele za vyvrácenou a proč neuvěřil výpovědím některých svědků. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všechny provedené důkazy poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění a nebylo proto třeba dokazování doplňovat o další stěžovatelem navrhované důkazy. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného usnesení vyslovil rovněž k otázce dle stěžovatele nepřípustného trestu zákazu činnosti. Zde konstatoval, že tuto námitku stěžovatel postavil zejména na své verzi průběhu skutkového děje, který však nekoresponduje se skutkovým stavem popsaným ve skutkové větě rozsudku. Je tedy možno uzavřít, že dovolací soud řádně přezkoumal napadené rozsudky soudů nižších stupňů, námitkám stěžovatele nevyhověl a též jeho právní závěry se pohybují stále ještě v pásmu ústavní konformity; ostatně je to právě tento soud, jemuž mimořádný přezkum trestních věcí náleží.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu