ECLI:CZ:US:2017:2.US.1382.17.1
sp. zn. II. ÚS 1382/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Františkem Korandou, advokátem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1666/2016 ze dne 15. února 2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 37/2016 ze dne 20. července 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 7/2015 ze dne 15. února 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl podle §45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") ohledně stěžovatele zrušen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. 38 T 21/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 9 To 580/2015 ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dalším přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a ve výroku o trestu a stěžovatel byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku (viz jednání pod bodem I./ 1-3), pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz jednání pod bodem III./1-6), a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (viz jednání pod bodem IV.). Za to mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen souhrnný společný trest odnětí svobody ve výměře 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 roků, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 95/2014 ze dne 11. 8. 2014. Dále bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a podle §229 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. K. a T. T.
3. Dalším napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo z podnětu odvolání stěžovatele zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti Dajbych, s.r.o., a o nárocích této poškozené společnosti bylo nově rozhodnuto. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opřeným o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti ohledně dílčího útoku uvedeného pod bodem I./1 rozsudku soudu prvního stupně namítá, že nebyla objasněna role P. K., kterého měl soud vyslechnout jako svědka, neboť v přípravném řízení vypovídal značně rozporně, a dále měl být vyslechnut svědek Kraus. Oba se totiž podíleli na přepravě předmětného rýpadla. Náležitě nebyla objasněna ani ingerence jistého Ilhara Eminova, který rýpadlo "de facto" prodával Jiřímu Špinlenovi.
6. Ve vztahu k dílčímu útoku uvedenému pod bodem I/2 rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel namítá, že mu byla přisouzena role organizátora, i když pouze dojednával předběžné otázky nákupu automobilu a jeho vrácení. Uvádí přitom svoji verzi skutkového děje, přičemž zpochybňuje výpověď spoluobviněného P. K. s poukazem na jinou jeho obdobnou trestnou činnost. Pokud i Nejvyšší soud v dovolacím řízení tvrdil, že součinnost stěžovatele a tohoto spoluobviněného byla bezpečně prokázána, stěžovatel poukazuje na výpověď svědka Kiliana, která nepřináší žádný důkaz o jeho vině, ale pouze o chování v prodejně, a dle jeho názoru ani z výpovědi spoluobviněného T. nevyplývá, že ho stěžovatel kontaktoval, když pouze uvedl, že mu volala osoba jménem Martin. Přitom ze spisu vyplývá, že ve věci vystupuje osoba ruské národnosti, podezřelá z machinací s kradenými luxusními automobily, která zajistila odvoz T. z letiště při jeho návratu z Istanbulu. Stěžovatel se tak domnívá, že byl neoprávněně postaven do pozice organizátora případu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel uplatněnou argumentací brojí v prvé řadě proti té části výroku o jeho vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku, která byla v rozsudku soudu prvního stupně uvedena v bodě I./2, přičemž zpochybňuje úlohu organizátora, která mu byla soudy přisouzena. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. V projednávaném případě však žádný takový extrémní rozpor zjištěn nebyl.
9. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Pokud některé z navrhovaných důkazů neprovedl, v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč je považoval za neúčelné a nadbytečné. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje kritéria uvedená v §125 odst. 1 tr. řádu. Rovněž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, v němž bylo patřičně reagováno na námitky stěžovatele, vyhovuje požadavkům kladeným na ně ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu.
10. Nelze se přitom ztotožnit s názorem stěžovatele, že závěr o spolupachatelství nemá oporu v provedeném dokazování. Pro závěr, že uvedený dílčí útok byl spáchán úmyslným společným jednáním stěžovatele a P. K. svědčí celá řada důkazů vyjmenovaných a řádně zhodnocených v rozsudku nalézacího soudu a dále rozvedených v rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelova obhajoba, že fungoval pouze jako zprostředkovatel, byla vyvrácena nejen výpovědí spoluobviněného (o jejíž věrohodnosti v podstatných částech soudy nepochybovaly právě s ohledem na další provedené důkazy, které s ní korespondují), ale i výpověďmi zaměstnanců poškozené společnosti a listinnými důkazy. Jak uvedl odvolací soud, uvedený soubor důkazů je kompaktní a průkazný, včetně okolnosti vylákání předmětného vozidla od prodejce do dispozice stěžovatele a zjištění, že s vozidlem bylo naloženo v příkrém rozporu s ujednáním, nebylo vráceno, kupní cena nebyla zaplacena a vozidlo bylo předáno k transportu do Istanbulu a odtud do Azerbajdžánu za účelem jeho prodeje. O úmyslném jednání stěžovatele, spáchaném ve spolupachatelství s P. K., jehož motivem bylo obohatit se na úkor poškozené společnosti, tedy nevznikly žádné pochybnosti. Pro zhodnocení navzájem rozporných verzí stěžovatele a spoluobviněného bylo klíčové zjištění konkrétních aktivních kroků stěžovatele na realizaci podvodu s vozem, které svědčí o tom, že stěžovatel hrál vůdčí úlohu, nikoliv že byl pouze zprostředkovatelem při jednání s poškozenou společností o koupi vozu. I kdyby však nebyl iniciátorem útoku a soudy podcenily úlohu spoluobviněného K., jak tvrdila obhajoba, nic by to nezměnilo na závěru, že jednal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
11. Je tedy možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy ani Nejvyšší soud nezjistil extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůli v rozhodování, je nutno postup soudů obou stupňů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
12. Námitkami skutkové povahy, které stěžovatel vznáší ve vztahu k výroku I./1 rozsudku soudu prvního stupně, se Ústavní soud nezabýval ani zabývat nemohl, neboť uvedený výrok o vině byl pouze přejat ze zrušeného rozsudku Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 38 T 21/2015, ze dne ze dne 21. 9. 2015 postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Otázku viny stěžovatele v tomto rozsahu neřešily v napadených rozhodnutích ani nalézací soud a odvolací soud, neboť skutkovými závěry z dřívějšího pravomocného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Praha - východ byly zcela vázány, a to bez možnosti jejich přezkumu či případné korekce (viz ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku). Jak však podotkl odvolací soud v napadeném rozsudku, stěžovatelem uplatněné námitky řešil v rámci dřívějšího řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací v usnesení sp. zn. 9 To 580/2015 ze dne 16. 12. 2015, a poté i Nejvyšší soud jako soud dovolací v usnesení sp. zn. 8 Tdo 519/2016 ze dne 11. 5. 2016, přičemž byly shledány nedůvodnými.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu