ECLI:CZ:US:2017:2.US.1552.15.1
sp. zn. II. ÚS 1552/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Vladislavy Daňkové a Ing. Michala Daňka, obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1215/32, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, č. j. 26 Cdo 3771/2014-258, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 62 Co 142/2012-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností ze dne 25. května 2015, doplněnou podáními ze dne 29. května 2015 a ze dne 30. září 2015, která vychází z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2012, č. j. 62 Co 142/2012-212, potvrdil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 28. dubna 2011, č. j. 4 C 251/2001-193, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. prosince 2011, č. j. 4 C 251/2001-204, jímž byla opětovně zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu blíže specifikovaném v rozsudku (dále též "předmětný byt") a rozhodl o nákladech řízení. Soudy žalobu zamítly, neboť dospěly k závěru, že výpověď z nájmu bytu je pro neurčitost [§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] neplatná. Vedle toho soudy konstatovaly, že žalobci ani nesplnili povinnost tvrzení, když skutkově nevymezili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
3. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, č. j. 26 Cdo 3771/2014-258, odmítnuto jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř.")], neboť Nejvyšší soud žádnou ze žalobci nastolených otázek nepovažoval za otázku zásadního významu, která by přípustnost dovolání mohla založit. Na první předložené otázce (zda pro výpovědi podané podle §710 obč. zák. před jeho novelizací provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. platí závěry judikatury Nejvyššího soudu, jejíž změna byla vyvolána právě touto novelizací) napadené rozhodnutí nespočívalo a druhá nastolená otázka (k jakému okamžiku je třeba posuzovat naplnění existence výpovědního důvodu) byla judikatorně vyřešena a závěry odvolacího soudu jsou s touto judikaturou v souladu. I když Nejvyšší soud nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu je neplatná pro neurčitost, přesto považoval jeho rozhodnutí za věcně správné, neboť závěr o nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní obstojí a odpovídá ustálené judikatuře. Pokud dovolatelé namítali, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o. s. ř.), je třeba uvést, že ani toto ustanovení nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a nahrazovat na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníků. Jestliže dovolatelé namítali nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu (tedy vadu předchozího řízení), Nejvyšší soud konstatoval, že ani zde nebyla splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.
II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě poukazují na nastalou procesní situaci, kdy druhému stěžovateli (Ing. Michalu Daňkovi), který vstoupil do řízení v jeho průběhu, nebyly doručeny ani rozsudek soudu prvního stupně, ani rozsudek odvolacího soudu, což bylo soudem prvního stupně napraveno až na základě přípisu Nejvyššího soudu, který tento nedostatek odhalil v rámci dovolacího řízení. Teprve po doručení rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu podal druhý stěžovatel odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Mezitím však Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím o dovolání obou stěžovatelů tak, že je odmítl. Tímto rozhodnutím zatížil podle názoru stěžovatelů Nejvyšší soud řízení vadou, neboť rozhodl o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv toto ještě nenabylo právní moci, když bylo vydáno před tím, než byl druhému stěžovateli doručen rozsudek soudu prvního stupně, čímž bylo porušeno i právo na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu rovněž vytýkají, že na námitky týkající se zmatečnosti rozsudku odvolacího soudu vůbec nereagoval. Stěžovatelé dále brojí proti závěrům soudů ve věci samé, když není zřejmé, zda jejich žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, anebo pro neplatnost výpovědi.
III.
5. Úvodem Ústavní soud podotýká, že v nyní projednávané věci je procesní situace poněkud komplikovaná. Stěžovatelé totiž napadají usnesení Nejvyššího soudu, které dle jejich názoru nemělo být vůbec vydáno (přinejmenším ve vztahu k druhému stěžovateli), neboť dosud nebylo vůbec rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Vedle toho napadají ústavní stížností i rozsudek Městského soudu v Praze, proti němuž však zároveň podali žalobu pro zmatečnost, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Vzhledem k uvedenému musel Ústavní soud zvolit u obou napadených rozhodnutí odlišný režim pro jejich posouzení.
6. Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze je nucen Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Jak již bylo zmíněno výše, Ústavní soud v průběhu řízení o ústavní stížnosti zjistil, což následně ověřil ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 251/2001, že jak proti rozsudku Městského soudu v Praze, tak i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, byla podána oběma stěžovateli žaloba pro zmatečnost. O žalobě pro zmatečnost bylo v mezidobí rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2016, č. j. 62 Co 142/2012-297, a to tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. dubna 2011, č. j. 4 C 251/2001-193, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. prosince 2011, č. j. 4 C 251/2001-204, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 62 Co 142/2012-212, byly zrušeny. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze bylo ze strany žalovaných podáno odvolání a v současnosti probíhá odvolací řízení u Vrchního soudu v Praze. Z uvedeného je zjevné, že přinejmenším ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 62 Co 142/2012-212, stěžovatelé využili možnosti dalších procesních prostředků k ochraně svých práv. V této souvislosti je přitom nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tedy stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili, je nezbytné jimi podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Podání ústavní stížnosti je proto ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze nyní předčasné. Bude na místě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky k ochraně základního práva či svobody stěžovatelů selžou. Je totiž nevhodné souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků (v dané věci tedy žaloby pro zmatečnost), kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. července 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či usnesení ze dne 10. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
8. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Třebaže probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost týkající se rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo současně podáno i dovolání, nelze přehlédnout, že přinejmenším ohledně první stěžovatelky, je rozhodnutí Nejvyššího soudu formálně v pořádku (alespoň v tom směru, že vůči ní nabyl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 62 Co 142/2012-212, právní moci).
9. Co se tedy týče samotného usnesení Nejvyššího soudu, bylo jím dovolání stěžovatelů odmítnuto, neboť nenastolili žádnou otázku zásadního právního významu, která by přípustnost dovolání mohla založit. V dané věci přitom přicházelo posouzení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2012. Z existující judikatury Ústavního soudu vztahující se k posuzování otázek přípustnosti přitom vyplývá, že Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., včetně stěžovateli uváděného důvodu přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto pohledu nelze tedy považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně nesouladné.
10. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (z důvodu souběžně běžícího řízení o žalobě pro zmatečnost).
Poučeníí: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu