ECLI:CZ:US:2017:2.US.1657.17.1
sp. zn. II. ÚS 1657/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nguyen Thu Huyen, právně zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem AK se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti příkazům Obvodního soudu pro Prahu 10 k domovní prohlídce ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 1 Nt 356/2017 a sp. zn. 1 Nt 357/2017, a příkazům Obvodního soudu pro Prahu 10 k prohlídce jiných prostor ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 1 Nt 358/2017, sp. zn. 1 Nt 359/2017, sp. zn. 1 Nt 360/2017, sp. zn. 1 Nt 361/2017 a ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 1 Nt 362/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost proti výše uvedeným příkazům Obvodního soudu pro Prahu 10. Tvrdí, že tento soud napadenými usneseními porušil její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud pro Prahu 10 totiž podle názoru stěžovatelky nebyl k vydání napadených příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor místně příslušný. Stěžovatelka proto navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
2. Policie České republiky, Národní protidrogová centrála Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor Praha (dále jen "policie") zahájila v září 2016 úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Měla se ho dopouštět v dané době zatím neztotožněná skupina osob vietnamské národnosti. Šlo konkrétně o výrobu, distribuci a prodej metamfetaminu. Ze skutečností zjištěných v rámci prověřování plynulo, že uvedená skupina osob páchala danou trestnou činnost v bydlišti jedné z nich v Praze 10.
3. Před zahájením trestního stíhání Obvodní soud pro Prahu 10 na návrh Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jedné z podezřelých osob. Na základě zjištěných informací orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že trestná činnost, kterou má páchat stěžovatelka, nesouvisí s trestnou činností dalších prověřovaných osob. Proto byla dne 10. 4. 2017 její trestní věc (a trestní věc jednoho dalšího podezřelého) vyloučena ze společného řízení k samostatnému řízení. Ve dnech 11. 4. 2017 a 12. 4. 2017 Obvodní soud pro Prahu 10 vydal napadené příkazy k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor. Dne 13. 4. 2017 pak orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání stěžovatelky a uvedeného podezřelého.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její případ nemá žádnou souvislost s Prahou 10. Obvinění a všechna relevantní skutková tvrzení popsaná v usnesení o zahájení trestního stíhání se týkají výlučně Prahy 4. Nebyl proto důvod, aby úkony v přípravném řízení činil Obvodní soud pro Prahu 10. Městské státní zastupitelství v Praze si nemůže libovolně vybírat jakýkoliv z obvodních soudů v Praze, aniž by takový soud měl místní vztah k projednávané věci v době svého rozhodování. V době vydání napadených příkazů již nebyly splněny procesní podmínky pro to, aby je vydal Obvodní soud pro Prahu 10. Místně příslušným soudem je jen a pouze Obvodní soud pro Prahu 4. Proti stěžovatelce bylo trestní stíhání zahájeno po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016. Orgány činné v trestním řízení proto musí postupovat v souladu s tímto nálezem. Stěžovatelka také odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4051/16 ze dne 31. 1. 2017, podle kterého je kriticky důležitá "povinnost určit místní příslušnost soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního v souladu s ustanovením §18 trestního řádu (...), tedy podle kritérií místní příslušnosti soudu pro nalézací řízení."
5. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 zdůraznil, že všechny příkazy vydal v souladu se zákonem na základě konkrétních okolností uvedených v odůvodnění příkazů. K námitce místní nepříslušnosti odkázal na vazební rozhodnutí Městského soudu v Praze ve stejné věci, kde byla místní příslušnost odůvodněna. Policie ve svém vyjádření uvedla, že trestná činnost stěžovatelky byla původně prověřována v rámci trestní věci, ve které prvotní informace nasvědčovaly tomu, že se skupina osob vietnamské státní příslušnosti dopouští trestné činnosti na území Prahy 10. Na základě konkrétní známé adresy, kde mělo k trestné činnosti docházet, byla stanovena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10. U tohoto soudu byly již od počátku prověřování podávány veškeré návrhy týkající se sledování osob a věcí, odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků. Tím se stal příslušný k provádění úkonů po celé přípravné řízení. To platí doposud, protože nenastaly skutečnosti uvedené v §26 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), které by případnou změnu místní příslušnosti soudu podmiňovaly.
6. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že podle §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Podle §26 odst. 2 trestního řádu soud, u něhož podal státní zástupce návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Jde o speciální ustanovení o příslušnosti soudu k úkonům přípravného řízení, které je omezeno pouze dobou, kdy probíhá přípravné řízení. Soud příslušný podle těchto ustanovení se stává soudem příslušným k jakémukoli rozhodnutí, které ve věci přichází v úvahu. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 odůvodňovala právě s odkazem na §26 odst. 2 trestního řádu a nález Ústavního soudu sp. zn. II. 4051/16. Příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 byla založena již podáním návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve fázi prověřování. O návrzích státní zástupkyně na vydání příkazu k domovní prohlídce jakož i k prohlídce jiných prostor, týkajících se stěžovatelky, tak rozhodoval místně příslušný soud.
7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovatelce k replice. K vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10 namítla, že pokud tento soud poukazuje na usnesení Městského soudu v Praze jako odvolacího vazebního soudu, pak tím vlastně říká, že se vůbec svou místní příslušností nezabýval. První, kdo se k místní příslušnosti vyjadřoval, byla stěžovatelka ve své stížnosti do vzetí do vazby. Na to reagoval ve vazebním řízení až odvolací soud. K vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze stěžovatelka uvádí, že popírá dozorovou činnost státního zástupce v rámci přípravného řízení. Dne 10. 4. 2017 policie vyloučila věc ze společného řízení k samostatnému řízení. Od tohoto dne tedy neměla tato trestní věc žádnou souvislost s jakoukoliv trestnou činností v Praze 10. Údajná trestná činnost stěžovatelky (a jejího spoluobviněného) měla být páchána v Praze 4. Stěžovatelka a její spoluobviněný bydlí a pracují v Praze 4. Nelze proto dojít k závěru, že by byla naplněna jakákoliv skutečnost pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §18 trestního řádu. Vyjádření policie k ústavní stížnosti pak stěžovatelka označuje za alibistické a zcela popírající smysl vyloučení věci ze společného řízení k samostatnému řízení.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Instanční přezkum jejich rozhodnutí není jeho úkolem. Ústavní soud má pravomoc výlučně k přezkumu ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla porušena základní práva nebo svobody jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Výjimkou jsou situace zcela mimořádné, např. v případě zásahu do osobní svobody jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení se pojímá restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, která mají extrémní povahu. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
11. Je pravdou, jak namítá stěžovatel, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 judikoval, že by "[v] rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny (...) byl takový výklad §26 trestního řádu, podle kterého by bylo ponecháno na úvaze státnímu zástupci krajského (...) státního zastupitelství, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí, respektive ke kterému z nich příslušný návrh podá (...). Ústavně konformním výkladem §26 trestního řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je proto nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského (...) státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v §18 trestního řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské (...) státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá (...); návrhy státních zástupců krajských státních zastupitelství (...) v přípravném řízení musí v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod směřovat vůči okresnímu soudu příslušnému podle §18 trestního řádu." (body 117-118 citovaného nálezu).
12. Na uvedený nález Ústavní soud navázal v nálezu sp. zn. II. 4051/16, o který se opírá i stěžovatelka. V něm zdůraznil, že "[p]rimárním účelem zákonných kritérií určení příslušnosti soudu k některým rozhodnutím v přípravném řízení trestním je (...) stanovit místní příslušnost takového soudu předvídatelně a jednoznačně, a tím zaručit naplnění kautel práva na zákonného soudce a vyloučit svévoli orgánů činných v trestním řízení při výběru takového soudu. Ustanovení §18 trestního řádu je přitom souvztažné s ustanovením §26 odst. 2 trestního řádu, neboť teprve spolu tato ustanovení dosahují naplnění společného legitimního cíle - transparentně a stabilně fixovat místní příslušnost soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního tak, aby tato příslušnost byla jednak dopředu jednoznačně určitelná, jednak aby bylo minimalizováno riziko, že bude následně zpochybňována ať osobou, proti níž se řízení vede, ať orgány činnými v trestním řízení (...). Takovéto pozdější zpochybňování je totiž způsobilé narušovat jak oprávněné zájmy osoby, proti níž se řízení vede, neboť její právní jistota je v takových případech otřesena), tak celospolečenský zájem na dosažení účelu trestního řízení, neboť v těchto případech hrozí zmaření použitelnosti důkazů, které byly získány na základě rozhodnutí soudu, který byl následně shledán místně nepříslušným." (bod 48 citovaného nálezu). Ve stejném nálezu pak doplnil: "[N]ení-li z aplikovaných kritérií místní příslušnosti (...) patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat." (bod 37 citovaného usnesení; srov. také usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2611/16 ze dne 8. 11. 2016).
13. V projednávané věci je podle Ústavního soudu kriticky důležitý postup orgánů činných v trestním řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání stěžovatelky. V tak raném úseku trestního řízení, jakým je úsek od zahájení trestního řízení do zahájení trestního stíhání, totiž orgány činné v trestním řízení operují zpravidla pouze s kusými informacemi. Z informací, které orgány činné v trestním řízení v dané době měly, pak plynulo, že k prověřované trestné činnosti mělo docházet v bydlišti jednoho z podezřelých v Praze 10. Městské státní zastupitelství v Praze proto použilo kritérium místa, kde byl trestný čin spáchán ve smyslu §18 odst. 1 trestního řádu a podal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Obvodní soud pro Prahu 10 tento příkaz vydal. Tento soud se proto stal (v souladu s §26 trestního řádu) příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení. Tím byla ve smyslu judikatury Ústavního soudu fixována místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10, která by již neměla být s ohledem na záruky plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny zpochybňována.
14. Na takto založenou místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 nemělo vliv vyloučení věci stěžovatelky ze společného řízení k samostatnému řízení. Tento procesní úkon nelze ztotožňovat s postoupením věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu, které jako jediný možný důvod změny příslušnosti předvídá §26 odst. 2 trestního řádu. Mohlo by naopak představovat porušení práva na zákonného soudce, pokud by vyloučení věci ze společného řízení nad rámec zákonných podmínek změny místní příslušnosti mohlo k její změně vést. Podobná konstrukce by dokonce měla potenciál ke zneužití orgány činnými v trestním řízení, které by na základě tohoto procesního institutu mohly dosáhnout situace, které se výše citovaná judikatura Ústavního soudu snažila zabránit. Z projednávané věci pak není patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Ústavní soud v otázce určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování o napadených příkazech nemůže orgánům činným v trestním řízení ničeho vytknout. Námitky stěžovatelky proto nejsou důvodné.
15. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu