ECLI:CZ:US:2017:2.US.1708.17.1
sp. zn. II. ÚS 1708/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GINESTRE, s. r. o., se sídlem Dušní 906/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem Dušní 906/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 33 Cdo 1925/2015-482 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. 15 Co 96/2014-428, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Nunziata Pescara Tonelli a Lucio Bollato Micucci vstoupili do řízení na místo zemřelého původního žalobce Maria Micucci a po žalované (stěžovatelce) se domáhali zaplacení 3.894.600 Kč z titulu půjčky. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 28 C 97/2010-319, uložil původní žalované LE BETULLE, s. r. o. povinnost zaplatit každému z žalobců 1.298.200 Kč, a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala původní žalovaná odvolání. Poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. 15 Co 96/2014-415, na základě zániku původní žalované LE BETULLE, s. r. o. sloučením se společností GINESTRE, s. r. o., rozhodl o tom, že se připouští vstup společnosti GINESTRE s. r. o. do řízení místo dosavadní žalované.
3. Podáním ze dne 13. 10. 2014 žalobci navrhli, aby na jejich místo do řízení vstoupila společnost Sankey Productions Limited se sídlem 105 London Street, Office 5, Reading, Velká Británie. Městský soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností připustil vstup společnosti Sankey Productions Limited do řízení na místo dosavadních žalobců. Zdůraznil, že nastala právní skutečnost (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2014), se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Společnost, která má do řízení vstoupit na místo žalobců, se svým vstupem do řízení souhlasila. Odvolací soud proto neshledal důvody, pro které by nebylo možno návrhu vyhovět. Nevyšlo totiž najevo, že by návrh podle ustanovení §107a o. s. ř. (procesní nástupnictví bez ztráty procesní subjektivity) sledoval zneužití procesní úpravy tak, aby se případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou [srov. k tomu nález sp. zn. III. ÚS 468/11 ze dne 9. 2. 2012 (N 30/64 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Podle městského soudu totiž nelze přehlédnout, že žalobci se svou žalobou uspěli před soudem prvního stupně, a nemohou být tak vedeni snahou vyhnout se náhradě nákladů řízení, jelikož jim tato náhrada byla před soudem naopak přiznána. Dále městský soud připomněl, že v dalších dvou obdobných sporech byli žalobci jednou úspěšní a jednou neúspěšní. Postupník (tzn. společnost Sankey Productions Limited) předložil soudu potvrzení Rejstříku společností pro Anglii a Wales ze dne 25. 4. 2014, z něhož plyne, že jde o osobu, která má právní subjektivitu a nejsou vůči ní podnikány žádné kroky směřující k jejímu výmazu nebo zrušení, není v likvidaci ani v konkurzu a že není personálně propojená s postupiteli. Prostá obava stěžovatelky, že případná pohledávka k náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, toto rozhodnutí nemůže zvrátit.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto. V projednávané věci totiž stěžovatelka podle Nejvyššího soudu netvrdila a neprokázala nic relevantního, z čeho by se dalo s jistotou dovodit, že cílem návrhu žalobců na změnu účastníků řízení bylo zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči společnosti Sankey Productions Limited v případě, že by nebyla jako žalobkyně úspěšná, nedobytnou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka především uvedla, že na straně žalobců existuje nedostatek aktivní legitimace, neboť ještě před podáním žalob byly veškeré žalované pohledávky postoupeny. Platnost postoupení pohledávek potvrdil soud v italském Miláně a podle stěžovatelky jsou české soudy jeho závěrem vázány. Stěžovatelka dále uvedla, že její obava ze vstupu britské společnosti do řízení namísto dosavadních žalobců plyne z načasování postoupení pohledávky za stavu, kdy reálně existuje riziko, že soud žalobu zamítne, jak se ostatně stalo v jiných obdobných řízeních. Stěžovatelka má stále za to, že postoupení pohledávky bylo motivováno snahou vyhnout se budoucí povinnosti hradit náhrady nákladů řízení, a proto s návrhem na vstup společnosti Sankey Productions Limited nesouhlasí. Soudy se okolnostmi postoupení pohledávky dostatečně nezabývaly, a proto vstup nového žalobce připustily. Stěžovatelka je však přesvědčena, že jejich závěry jsou zcela v rozporu s nosnými důvody shora cit. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Otázkou procesního nástupnictví v občanském soudním řízení v souvislosti s postoupením pohledávky se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval (a to i z podnětu subjektů blízkých stěžovatelce - srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2695/15 ze dne 30. 8. 2016). V nálezu, na který odkazuje v ústavní stížností napadeném usnesení (sp. zn. III. ÚS 468/11), sám městský soud, stejně jako v jiných svých rozhodnutích, zdůraznil, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům netoleruje přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti (obdobně též nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, N 86/69 SbNU 373).
8. V nyní projednávané věci je však zřejmé, že se Městský soud v Praze dostatečně zabýval otázkou, zda - při jinak formálně doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle §107a o. s. ř. (jako v tomto případě) - lze rozhodnout o nepřipuštění vstupu postupníka do řízení z důvodu existence skutečností nasvědčujících tomu, že cílem návrhu je bez rozumných pochybností účelové zneužití procesní úpravy s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. Městský soud zvažoval okolnosti postoupení pohledávky, stav řízení, dostupné informace o majetkových poměrech nastupující žalobkyně a její případné personální propojení s postupiteli a poté dospěl k závěru, že lze jen stěží dovozovat, že se postupitelé míní vyhnout splnění povinnosti, která jim v době postoupení ostatně ani nebyla uložena. Vyhýbání se této povinnosti nelze s jistotou dovodit ani ze skutečnosti, že v jiných obdobných sporech byli střídavě úspěšní a neúspěšní. Nejvyšší soud pak podle Ústního soudu správně dodal, že stěžovatelka netvrdila a ani neprokázala nic relevantního, z čeho by se dalo s jistotou dovodit, že cílem návrhu žalobců na záměnu účastníků bylo zneužití procesní úpravy za účelem nedobytnosti případné pohledávky.
9. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala na nálezy navazující na shora uvedenou věc projednávanou pod sp. zn. III. ÚS 468/11, pak Ústavní soud uvádí, že důvodem jejich vydání (řečeno souhrnně) bylo právě opomenutí soudu dostatečně zvažovat krajně podezřelé skutkové okolnosti singulární sukcese očividně svědčící o zjevně protiprávním jednání, navíc - na rozdíl od projednávané věci - i úředně dostupné a ověřitelné. Z uvedeného je proto dostatečně zřejmé, že pochybení, která Ústavní soud soudům tehdy vytkl, se zejména Městský soud v Praze v projednávané věci nedopustil, neboť otázku možného účelového zneužití předmětné procesní úpravy neopomenul a přiměřeným způsobem se jí zabýval. Přitom zde nezjistil diskrepance, jež se objevily v obdobných řízení souvisejících se stěžovatelkou, a na něž tato v právě pojednávané věci nepřípadně odkazuje (v posuzovaném případě nebylo např. zjištěno podhodnocení postupovaný pohledávek atp.).
10. Naznačuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že obvodní soud uložil stěžovatelce plnit žalovanou pohledávku v rozporu s rozhodnutím zahraničního soudu, pak touto otázkou se Ústavní soud v této věci (vzhledem k předmětu a petitu ústavní stížnosti) nemohl zabývat, neboť otázky toho typu se týkají rozhodnutí ve věci samé, nikoliv přímo problematiky nástupnictví bez ztráty procesní subjektivity.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž obecné soudy návrhu na změnu účastníků řízení ve smyslu §107a o. s. ř. vyhověly, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná a nebyla jimi porušena základní práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu