ECLI:CZ:US:2017:2.US.172.17.1
sp. zn. II. ÚS 172/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, AK se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2016 č. j. 3 P 300/2012-900 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016 č. j. 23 Co 319/2016-972, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 3 P 300/2012-900 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 319/2016-972.
2. Okresní soud v Benešově rozhodl rozsudkem ze dne 13. 5. 2016 č. j. 3 P 300/2012-900 o návrzích otce na změnu úpravy styku matky s nezletilými dětmi K. a P. a na zvýšení výživného tak, že I. Návrh otce na rozhodnutí takové, že styk matky s nezletilými dětmi se neupravuje, se zamítá. II. Matka je oprávněna stýkat se s nezletilým P. v každém sudém týdnu v roce v pátek od 13.00 hodin, kdy nezletilého převezme po skončení vyučování ve škole, a ve dnech mimo vyučování v bydlišti otce, do 17.00 hodin, kdy nezletilého předá v T. na kroužek ,,hasíku", event. - po upozornění otce sděleného jí nejpozději do 20.00 hodin předchozího dne - předá matka nezletilého na fotbalový trénink v místě jeho konání, a to nejpozději půl hodiny před oficiálně stanoveným začátkem tohoto tréninku. Matka je dále oprávněna stýkat se s nezletilou K. v každém lichém týdnu v roce v sobotu od 14.00 hodin, kdy nezletilou převezme v cukrárně v B., kde přítomnost nezletilé v uvedený čas je povinen zajistit otec, do 18.00 hodin, kdy matka nezletilou předá v místě jejího (nezletilé) bydliště. Rozhodnutími shora se mění výrok III. rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 2. 2014 č. j. 9 P 300/2012-442 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 č. j. 23 Co 264/2014-534. III. Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 2. 2014 č. j. 9 P 300/2012-442 se ve výroku I. o výživném mění tak, že matka je povinna s účinností od 1. 1. 2016 hradit výživné na nezletilou K. ve výši 1 200 Kč měsíčně a na nezletilého P. ve výši 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 1. do 30. 4. 2016 v celkové výši 4 000 Kč je matka povinna uhradit k rukám otce spolu s běžným výživným ve splátkách po 400 Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozhodnutí Okresního soudu v Benešově podali oba rodiče odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016 č. j. 23 Co 319/206-972 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilými K. a P. v každém sudém kalendářním týdnu v roce v sobotu od 14.00 hodin do 18.00 hodin. Místem předání nezletilých je bydliště otce. Rozsudek soudu I. stupně dále změnil ve výroku III. tak, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilé K. od 1. 1. 2016 částkou 900 Kč měsíčně a od 1. 9. 2016 částkou 1 200 Kč měsíčně a nezletilého P. od 1. 1. 2016 částkou 800 Kč měsíčně, splatných vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Dlužné výživné pro nezletilou K. za dobu od 1. 9. 2016 do 30. 9. 2016 ve výši 300 Kč je matka povinna splácet spolu s běžným výživným ve splátkách po 100 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 2. 2014 č. j. 9 P 300/2012-442, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7 2014 č. j. 23 Co 264/2014-534, v části upravující výživné a styk matky s nezletilými. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé
6. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.
7. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, sp. zn. IV. ÚS 778/02 aj.). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že v těchto věcech není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takové formy protiústavnosti se však v posuzované věci zřejmě nejedná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výše uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí obecných soudů vykazují prvky libovůle. Při rozhodování o výživném vyvodily soudy dle názoru stěžovatele závěry, které jsou v rozporu s provedenými důkazy. Ve vztahu k rozhodnutí o úpravě styku matky s nezletilými stěžovatel uvádí, že toto rozhodnutí bylo učiněno bez respektu k dlouhodobé situaci mezi nezletilými a matkou, zcela pak na újmu práv nezletilých dětí a zcela bez respektu k přání nezletilých dětí.
9. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Rozhodnutí soudů obou stupňů jak ve vztahu k otázce zvýšení výživného, tak úpravy styku nezletilých dětí s matkou obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechna tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku. Oba soudy se v podstatě shodly na rozsahu styku matky s nezletilými dětmi (odlišnosti se týkaly pouze formy realizace styku) a náležitě bylo odůvodněno i to, proč není možné, aby se na styku matka s dětmi dohodla vždy aktuálně, a není tudíž vhodné, aby rozsah styku matky s dětmi nebyl žádným způsobem upraven a ponechán pouze na přání dětí a vzájemné domluvě (tak, jak de facto navrhoval otec). Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat (§888 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Rozsah soudem stanoveného styku v tomto případě přitom odpovídá současné situaci, tedy postoji nezletilých dětí. Ve vztahu k výživnému odvolací soud náležitě odůvodnil, proč se neztotožnil s výší výživného stanovenou soudem prvního stupně. U matky je třeba dle názoru odvolacího soudu vycházet z jejího faktického příjmu, když v řízení nebylo prokázáno, že by se vyhýbala výhodnějšímu zaměstnání s vyšším finančním příjmem. Závěry obou soudů i v otázce výživného byly náležitě odůvodněny a nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že při rozhodování o výživném vyvodily soudy závěry, které jsou v rozporu s provedenými důkazy.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu