ECLI:CZ:US:2017:2.US.1807.17.1
sp. zn. II. ÚS 1807/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. D. P., 2) N. T. B. D., obou zastoupených JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Nivnická 388/12, Ostrava - Mariánské Hory, pobočka Nám. Republiky 4, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1496/2016-58 ze dne 23. února 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavní právo na spravedlivý proces.
2. Z obsahu listin vyžádaných ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 3 T 128/2013 se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 3 T 128/2013-1233 ze dne 7. 9. 2015 uznáni vinnými ze spáchání přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku a každému z nich byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Prvnímu stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 15 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce a oba stěžovatelé byli též zavázáni k náhradě škody.
3. O odvolání obou stěžovatelů a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podaného v neprospěch stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Ostravě, který z podnětu odvolání stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově stěžovatele uznal vinnými ze spáchání přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech pro označení zboží podle §244 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a prvnímu stěžovateli za to uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně mu dále uložil peněžitý trest spolu s náhradním trestem odnětí svobody. Druhé stěžovatelce uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Stejně jako soud prvního stupně rozhodl o povinnosti obou stěžovatelů nahradit poškozeným škodu (viz bod I. výroku rozsudku odvolacího soudu). V bodě II. výroku rozsudku zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odvolání státního zástupce.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolání v neprospěch stěžovatelů podal též nejvyšší státní zástupce, který uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovují názor, že rozhodnutí dovolacího soudu trpí vadami porušujícími jejich právo na spravedlivý proces. V dovolání poukazovali na skutečnost, že odsuzující rozhodnutí je vystaveno na jediném důkazu - svědecké výpovědi Valtera Skřečka, která však byla v průběhu řízení změněna. Nejvyšší státní zástupce pak v dovolání argumentoval tím, že právně kvalifikovaná forma zavinění v podobě nedbalosti neodpovídá zjištěnému skutku a že je nutné jej kvalifikovat z hlediska formy zavinění jako úmyslné. Dovolací soud však dle stěžovatelů učinil závěr, že může posuzovat toliko otázky hmotněprávní, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelé dovoláním nenapadali jen proces dokazování, ale i učiněné skutkové závěry, když měli za to, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry. Pokud totiž soudy vycházely z výpovědi poškozeného Valtera Skřečka, stěžovatelé mají za to, že účelově vybraly jen usvědčující výpověď, což označují za svévolný postup. V návaznosti na to pak dle stěžovatelů nemohou obstát ani výpovědi svědků Karla Mikesky a Jaroslava Nowaka, kteří pouze ztotožnili místo a datum události, nikoli to, že by stěžovatelé prodávali závadný alkohol. Stěžovatelé mají za to, že provedené důkazy, včetně znaleckého posudku na hodnocení věrohodnosti poškozeného, nevytváří uzavřený kruh důkazů nepřímých, které by mohly odůvodnit odsuzující výroky.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Námitky stěžovatelů směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
10. Z ústavní stížnosti, jejímž petitem je navrhováno toliko zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů i nejvyššího státního zástupce, je přes tvrzené porušení práva na spravedlivý proces zřejmé, že stěžovatelé polemizují především s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu. Posuzovaná ústavní stížnost je přitom obdobná s obsahem podaného dovolání stěžovatelů, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, vypořádal, byť stěžovatelé tvrdí opak.
11. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil argumenty stěžovatelů, směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů však neshledal, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách, řešících na základě dovolání nejvyššího státního zástupce právní kvalifikaci skutku, z těchto zjištění, rozvedených v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, vycházel. Nedospěl tak k závěru, který činí stěžovatelé, že by rozhodnutí nižších soudů a jejich postup byly v rozporu s požadavky kladenými ústavněprávními normami na spravedlivý proces.
12. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že se dovolací soud jejich argumenty nezabýval, nutno odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, konkrétně na bod 27, v němž se dovolací soud nepřiklonil k názoru o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, a dále na body 28 až 30, v nichž se blíže věnoval výpovědi poškozeného z přípravného řízení, kterou vzaly soudy nižších stupňů za základ pro svá skutková zjištění, přičemž poukázal i na další ve věci provedené důkazy, které toto svědectví poškozeného o nákupu předmětného závadného alkoholu dne 13. 9. 2012 právě v prodejně provozované oběma stěžovateli, podporují. Z těchto dalších důkazů vyvodil, že výpověď poškozeného z přípravného řízení nestojí osamocena, jak namítají stěžovatelé, ale zapadá do celkového kontextu případu daleko více, než pozdější nekonkrétní výpověď poškozeného učiněná při hlavním líčení. Poškozený nadto označil právě prodejnu stěžovatelů jako místo zakoupení 12 lahví Hruškové vodky i při prověrce na místě samém a v ručně nakresleném plánku. Dovolací soud přihlédl i k závěrům znalkyně, která se v souvislosti s posouzením osobnosti poškozeného a věrohodnosti jeho výpovědí vyjádřila též k okolnostem, proč poškozený později změnil svou výpověď, přičemž náležitě vysvětlila důvody, které ji vedly k závěru, že právě jeho první výpověď učiněná v přípravném řízení, je nejhodnověrnější. V bodě 31 pak dovolací soud uzavřel, že oba soudy nižších instancí měly dostatek indicií svědčících právě pro tu verzi skutkového děje, která je popsána ve skutkové větě, tedy že rozhodujícím zdrojem alkoholu obsahujícího metanol mohli v tomto případě být jedině stěžovatelé.
13. Ani Ústavní soud neshledal, že by z obsahu rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplýval dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu je možné v tomto směru označit za vyčerpávající, logická a přesvědčivá, naplňující požadavek kladený na ně z hlediska práva na spravedlivý proces judikaturou Ústavního soudu (pokud odvolací soud upravil znění skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, učinil tak pouze za účelem upřesnění jinak správných skutkových zjištění). Argumentace stěžovatelů tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu