ECLI:CZ:US:2017:2.US.1823.16.2
sp. zn. II. ÚS 1823/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky STK-ZENIT, spol. s r. o., se sídlem Renneská 406/28, Brno, zastoupené JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 8. 2011 č. j. 9 C 212/2009-66, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2015 č. j. 16 Co 405/2012-97 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 22 Cdo 4646/2015-131 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že nesprávným posouzením skutkového stavu došlo k zásahu do jejích základních práv garantovaných Listinou. Soudy se podle ní nezaměřily na celou věc komplexně a v souvislostech, když podle jejích tvrzení byla budova učiliště součástí areálu závodu a tedy i oplocení, zpevněná plocha a přípojky jsou součástí areálu závodu. Tyto proto nemohly následovat osud učiliště (ve vlastnictví Lucie Fioole, dále jen "žalovaná"), ale závodu, který je ve vlastnictví stěžovatelky.
2. Okresní soud ve Vyškově zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem oplocení, zpevněné plochy, přístupové komunikace, chodníku, přípojek vodovodní, kanalizační, plynové a elektrické, vše na pozemku parc. č. X v kat. území Vyškov. Soud po zhodnocení množství zejména listinných důkazů (včetně jednání na místě samém) dospěl k závěru, že předměty sporu (uvedeny výše) byly vybudovány v souvislosti s výstavbou střediska a k tomuto objektu logicky, funkčně i technicky náleží. Podle soudu jde o ucelený, funkční a technicky propojený celek sloužící pro potřeby výuky učňů, resp. učňovského střediska. V tomto smyslu pak soud citoval též judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se posouzením jednotlivých "věcí" a v rámci komplexnějšího náhledu na celou souzenou věc dodal, že ať se jedná o součást věci hlavní či její příslušenství, vždy by se jejich vlastníkem stala žalovaná (k tomuto srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 832/2008).
3. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl obsáhlé a dostatečné dokazování a nemá v podstatě ničeho, čím by doplnil správné, přiléhavé a vyčerpávající skutkové i právní závěry soudu nižší instance. Odvolací námitky neshledal důvodnými a právně relevantními a dále krátce zhodnotil i další námitky stěžovatelky stran obsahu a právních následků smlouvy o prodeji podniku z roku 1992.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu odmítl. Konstatoval, že podstatou sporu je otázka, zda se předmětné věci staly součástí podniku (stavokonstrukce Vyškov) či byly příslušenstvím učňovského střediska (samostatný funkční celek) a mohly být na žalovanou převedeny na základě kupní smlouvy z roku 2007. Na základě skutkových zjištění nalézacích soudů popřel všechny dovolací námitky stěžovatelky a uvedl, že podle skutkových zjištění předmětné věci s provozem podniku nesouvisely. Ze smlouvy mezi žalovanou a Jihomoravským krajem (původní vlastník střediska) plyne, že úmyslem smluvních stran bylo rovněž převedení vlastnického práva k příslušenství učňovského střediska, tedy předmětným nemovitostem.
II.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní stížnost stěžovatelky je svým obsahem fakticky pokračující polemikou s rozhodováním obecných soudů o meritu věci. Stěžovatelka v ústavní stížnost brojí proti právním závěrům obecných soudů, přičemž hlavními body stížnosti jsou skutková zjištění nalézacích soudů, resp. nesouhlas s nimi. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy věc neposuzovaly komplexně a v souvislostech - uvádí zejména okolnosti výstavby učiliště, povahu ostatních staveb, důvod vzniku přípojek aj. Všemi námitkami stěžovatelky se však podrobně zabývaly již obecné soudy, přičemž poukázat lze zejména na velmi obsáhlé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Zejména z něj logicky vyplývá, na základě jakých skutečností zjištěných z provedených důkazů a v návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru o tom, že vlastnictví k předmětným věcem svědčí žalované.
7. Obecné soudy jasně a jednoznačně vysvětlily důvody pro svá rozhodnutí. Argumentace stěžovatelky tak, jak je obsažena v ústavní stížnosti, postrádá ústavněprávní dimenzi. Stěžovatelka podle ní očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však připomíná, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obou civilních soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v nyní projednávané věci souladu s ústavními principy a s požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí lze hodnotit jako odpovídající principům obsaženým v části páté Listiny.
9. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu