ECLI:CZ:US:2017:2.US.1875.17.1
sp. zn. II. ÚS 1875/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Mazúra, t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M., advokátem, AK se sídlem Sladovnická 21, Louny, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 44 To 158/2017 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, ze dne 21. 3. 2017 č. j. KRPA-248023-433/TČ-2015-000097-REZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím obecného soudu a Policie ČR došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti postupně provádí rekapitulaci skutkových okolností případu a následného postupu orgánů činných v trestním řízení.
2. Napadeným usnesením soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele podaná proti usnesení policejního orgánu, na základě kterého byly podle §79g trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnoty věci (peněžní prostředky) vyjmenované ve výroku I. a II. tohoto usnesení. Policejní orgán rozhodl napadeným usnesením na základě novely trestního řádu provedené zákonem č. 55/2017 Sb. ze dne 19. 1. 2017, který nabyl účinnosti dne 18. 3. 2017. Na základě této novely trestního řádu je policejní orgán povinen rozhodnout o dříve zajištěných věcech, v tomto případě o peněžních prostředcích, které byly zajištěny při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 15. 6. 2015 v dílně a kanceláři společnosti Goldenburg Europa GBE s. r. o., jejímž jednatelem byl stěžovatel, a dále peněžních prostředků, které byly stěžovateli odňaty dne 24. 11. 2016 při jeho zadržení, po kterém byl vzat do vazby. Stěžovatel je trestně stíhán pro zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, jímž měl zkrátit daňovou povinnosti ve výši 23 455 762 Kč a vylákat nadměrný daňový odpočet ve výši 22 906 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zajištěná finanční částka ve výši 16 445 EUR je vlastnictvím společnosti Goldenbug Germany GmbH, což orgány činné v trestním řízení nereflektovaly. Nacházela se však u stěžovatele, jelikož ji zrovna v den, kdy byla zajištěna, vyzvedl v bance Volksbank v Německu. Policejní orgán ani soud nevzaly v potaz důkazy vlastnictví společnosti, jako např. razítko výše uvedené společnosti a obálky společnosti a banky Volksbank. Tyto peněžní prostředky tedy nepatří stěžovateli, nepocházejí z trestné činnosti a jsou vlastnictvím právnické osoby, proti níž není vedeno trestní stíhání. Tím bylo zasaženo do vlastnického práva společnosti. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že zajištění náhradní hodnoty má sloužit jako subsidiární institut, který smí být orgány činnými v trestním řízení užit pouze v případě, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Teprve potom může být místo ní zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá alespoň z části její hodnotě. Dle názoru stěžovatele nepostupoval policejní orgán, který provedl zajištění, v souladu se zákonem, jelikož neměl provést zajištění zmíněných peněžních prostředků.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Podle příslušných ustanovení trestního řádu nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci, případně o zajištění náhradní hodnoty. Z pohledu Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou zásadní, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení, resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14), že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
6. Orgány rozhodující v předmětné věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení. Průběh řízení předcházející vydání předmětného rozhodnutí byl Ústavním soudem shledán též v souladu s platnými procesními předpisy. Ústavní soud ve věci neshledal stěžovatelem namítané pochybení obecného soudu, resp. orgánů činných v trestním řízení. Samotné rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty (resp. náhradní hodnoty) pocházejí z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07; N 25/48 SbNU 291). Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatel o zrušení zajištění již žádal, stejně jako předmětná společnost, o níž stěžovatel tvrdí, že je skutečným vlastníkem zajištěných peněžních prostředků.
7. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu