ECLI:CZ:US:2017:2.US.1928.15.1
sp. zn. II. ÚS 1928/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Bohuslava Navrátila, zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 588, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. května 2015 č. j. 60 Co 177/2015-141 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. června 2013 č. j. 45 C 60/2013-52, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Jany Navrátilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve výrocích, které se vztahují k nárokům stěžovatele na úrok z prodlení a lhůty splatnosti jistiny a výrokům, kterými nebyl přiznán stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, a dále čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 6. 2013 č. j. 45 C 60/2013-52 byla vedlejší účastnici jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení jako přeplatek na výživném, to vše ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně, splatných do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovateli se vůči vedlejší účastnici náhrada nákladů řízení nepřiznává. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že výživné stěžovatele na vedlejší účastnici bylo sníženo rozsudkem okresního soudu č. j. P 106/2007-542, ve spojení s rozsudkem Krajského soud v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") č. j. 60 Co 558/2012-606, které nabyly právní moci dne 4. 3. 2013, z částky 7 200 Kč měsíčně na 4 700 Kč měsíčně; za období prosinec 2011 a leden 2013 tak vznikl na výživném přeplatek 35 000 Kč, který je vedlejší účastnice povinna stěžovateli vydat jako bezdůvodné obohacení. Podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), okresní soud nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 60 Co 177/2015-141 potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku I., týkající se povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli jistinu ve výši 35 000 Kč (výrok I. rozsudku krajského soudu); v části výroku I., týkající se povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli úrok z prodlení 7,05% ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení z částky 35 000 Kč a ve lhůtě splatnosti, krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení z částky 35 000 Kč, se zamítá. Dále krajský soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli výrokem I. přiznaných 35 000 Kč nejpozději do 30. 6. 2020 (výrok II.). Výrokem III. rozhodl krajský soud tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastnice je vyživovanou osobou získávající vzdělání pro své budoucí praktické uplatnění, nemá žádný příjem ani majetek a je zřejmé, že do doby skončení svého studia ani nebude žádný příjem získávat. Do skončení svého studia nebude schopna uhradit dluh vůči stěžovateli a bylo by zcela v rozporu s dobrými mravy uložit vedlejší účastnici, aby dluh zaplatila v obecné třídenní lhůtě počínající právní mocí rozsudku. Právo na zaplacení úroku z prodlení podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), krajský soud nepřiznal, neboť výkon tohoto práva je rovněž v rozporu s dobrými mravy. Podle §150 o. s. ř. krajský soud nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud, aniž by náležitě zjistil skutkový stav, pouze presumuje, že vedlejší účastnice i přes své předchozí studijní neúspěchy, nejenže dokončí studium na vysoké škole v bakalářském oboru, ale bude ve studiu pokračovat v některém z magisterských oborů a s přihlédnutím pouze k takovému nepodloženému závěru následně stanoví dobu splatnosti nároku přiznaného stěžovateli na dobu přibližně 5 let. Stěžovatel namítá, že nesplní-li vedlejší účastnice stejně jako v minulém roce předpoklady pro pokračování ve studiu, bude právo na ochranu vlastnictví stěžovatele podstatným způsobem porušeno, stejně jako jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že krajský soud zamítl nárok stěžovatele na úrok z prodlení ve výši 7,05% ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení částky 35 000 Kč a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu byl pro něj překvapivý a nepředvídatelný, nemá oporu v provedeném dokazování a je vydaný ve prospěch vedlejší účastnice, čímž krajský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a na rovné postavení vedlejších účastníků řízení a právo stěžovatele na ochranu jeho vlastnictví.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud se spokojil s tvrzením vedlejší účastnice, že je nemajetná, že nemá žádné příjmy, neboť je již druhým rokem studentkou stále prvního ročníku vysoké školy v bakalářském studijním programu. Krajský soud nezjišťoval, zda vedlejší účastnice nemá příjmy z brigád či jiné výdělečné činnosti, neprovedl ani důkaz dotazem na studijní výsledky vedlejší účastnice a stav její účasti na přednáškách příslušné vysoké školy, pokud měl v úmyslu shora uvedená tvrzení vedlejší účastnice, vyplývající pouze z její účastnické výpovědi, navíc provedené pouze z iniciativy soudu, ve svém rozhodnutí zohlednit při stanovení doby splatnosti přiznaného nároku. Rovněž vzal krajský soud bez dalšího za prokázané tvrzení vedlejší účastnice, že její matka pobírá pouze minimální mzdu, přičemž z pracovní smlouvy, založené ve spisu okresního soudu sp. zn. P 106/2007 vyplývá, že matka vedlejší účastnice žije ve společné domácnosti s přítelem Radkem Poláškem, podnikatelem, který jí zaměstnává a matka má z pracovního poměru nárok na mzdu ve výši 26 000 Kč měsíčně. Uvedené měl soud zjistit z rozsudku ve věci výživného, jak byl čten k důkazu. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že krajský soud v odvolacím řízení rozdílným způsobem hodnotil soudem prvního stupně provedené důkazy, aniž by je opakovaně provedl sám a získal z nich tak přímý a bezprostřední dojem, čímž bylo opět porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Dále stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591) a na nález ze dne 25. 3. 2014 IV. ÚS 1247/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 Ústavní soud vylovil, že studium zletilého dítěte na střední (případně vysoké) škole představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů, nicméně by nemělo jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně "prodlužovala mládí". Na takové studium pro studium se podle Ústavního soudu zákonná a soudně vymahatelná vyživovací povinnost rodičů nevztahuje.
8. Překvapivým shledává stěžovatel i výrok krajského soudu ohledně nákladů řízení. Stěžovatel uvádí, že překvapivá rozhodnutí ohledně nákladů řízení Ústavní soud kritizuje nejčastěji v souvislosti s nepředvídatelnou aplikací moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř. Ústavní soud rovněž akcentuje, že obdobnou povinnost musí obecný soud dodržet i v jiných případech rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně vyjádřil, že součástí práva na spravedlivý proces je rovněž vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek se přitom vztahuje též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení jako integrální součásti soudního řízení. I k této části řízení tak Ústavní soud poukazuje na ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, především s rozhodnutím krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice uhradit stěžovateli dlužné výživné nejpozději do 30. 6. 2020 a kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení úroku z prodlení z částky 35 000 Kč; stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, i vadné právní posouzení předmětné věci. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím krajského soudu, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v nynější věci nejde.
15. V souzené věci krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud učinil správná skutková zjištění, na základě nichž učinil ohledně jistiny 35 000 Kč správné právní posouzení. V části týkající se lhůty k plnění přisouzeného nároku a v části týkající se stěžovatelem uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení odvolací soud rozsudek okresního soudu v souladu s §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil. Kromě závěrů uvedených shora v bodu 3 tohoto usnesení krajský soud poukázal na to, že vedlejší účastnice by se v podstatě na počátku svého produktivního života dostala do dluhů, aniž by začala jakkoli získávat příjem. Z těchto důvodů krajský soud stanovil lhůtu splatnosti tak, aby částka byla splatná až po ukončení studia s přihlédnutím k prodloužení této lhůty o časový prostor k nalezení zaměstnání a získání příjmu k úhradě dluhu. Právo na zaplacení úroku z prodlení dle §3 odst. 1 obč. zák. krajský soud stěžovateli nepřiznal, neboť výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud správně poukázal na to, že úroky z prodlení mají funkci zajišťovací, sankční a reparační. Úrokem z prodlení má být dlužník veden k řádné úhradě dluhu ve stanovené lhůtě splatnosti a v případě, že dlužník nesplní dluh ve stanovené lhůtě splatnosti, je sankcí za nesplnění této povinnosti a zároveň reparuje případnou škodu. V dané věci, uvedl krajský soud, jde o zcela specifickou situaci, kdy předmětem řízení je vrácení přeplatku na výživném placeném zletilému dítěti, a to v době, kdy již toto dítě stále studuje a připravuje se na budoucí zaměstnání, nemá žádný příjem a je nemajetné. Vedlejší účastnice zjevně nemá příjem ani její majetková situace jí neumožňuje úhradu dluhu. Vedlejší účastnice nemá možnost, jak dluh uhradit a je nepřípustné, aby za této situace byla sankcionována úrokem z prodlení za prodlení se splacením dluhu stěžovateli, který sám je povinen jí poskytnout náležitou výživu a vytvářet jí pokud možno co nejlepší životní podmínky. S uvedenými závěry krajského soudu se Ústavní soud ztotožňuje.
16. Ústavní soud dále uvádí, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (nyní §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy [nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)].
17. Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
18. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci přísluší Ústavnímu soudu toliko přezkoumat, zda postup obecných soudů nebyl projevem libovůle v tom ohledu, že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny, nebo že jejich formálně správné závěry jsou ve skutečně extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Postup ve věci jednajícího soudu byl podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní.
19. Odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 a sp. zn. IV. ÚS 1247/13 neshledal Ústavní soud případným, neboť v předmětně věci nic nenasvědčuje tomu, že by studium vedlejší účastnice bylo samoúčelným, na které se vyživovací povinnost rodičů nevztahuje, jak tomu bylo ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu. Spekulace stěžovatele ohledně toho, zda vedlejší účastnice studium na vysoké škole dokončí, shledal Ústavní soud nepřípadnými.
20. K námitce stěžovatele ohledně překvapivosti rozsudku krajského soudu Ústavní soud uvádí, že za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další].
21. V souzené věci nejde o tento případ, neboť krajský soud v souladu s §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu částečně změnil, neboť dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci.
22. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení pro něj bylo překvapivé, neboť se nemohl k zamýšlenému rozhodnutí soudu vyjádřit. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel se k otázce nákladů vyjádřil ve svém odvolání, ve kterém namítal, že v předmětné věci nejsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. a pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli. O nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli s odkazem na §150 o. s. ř. totiž rozhodl již okresní soud. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení proto nemohlo být pro stěžovatele překvapivým. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že stěžovatel byl z větší části úspěšný a podle §142 odst. 2 o. s. ř. by měl právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení, nicméně krajský soud uzavřel, že v předmětné věci jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci §150 o. s. ř. a pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů stěžovateli; tyto okolnosti spatřuje krajský soud v majetkové situaci vedlejší účastnice s tím, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení nedojde k závažnému zásahu do majetkové situace stěžovatele. Těmto závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
23. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu