ECLI:CZ:US:2017:2.US.1995.17.1
sp. zn. II. ÚS 1995/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Petrem Křižákem, MBA, LLM., advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 6/2016, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 5 To 180/2016, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1674/2016, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, kterého se měl dopustit tím, že od počátku roku 2014 do 20. 11. 2015 dával, prodával či nabízel v Bruntále a jeho okolí pervitin. Za to byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Následné odvolání stěžovatele bylo v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuto a na ně navazující dovolání bylo citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
5. Ústavní soud po přezkoumání nyní předložené věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
6. Obecné soudy totiž podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy rovněž přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
7. K věci samé Ústavní soud nejprve poznamenává, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již řádně vypořádaly. Nezbývá tak než zopakovat, že státní zástupce sice v obžalobě navrhl číst protokol o výpovědích některých svědků namísto jejich výslechu v hlavním líčení. Tento svůj návrh však během hlavního líčení ani veřejného zasedání znovu nezopakoval (obhajoba také žádné návrhy nevznesla). O opomenuté důkazy se tak ve smyslu judikatury Ústavního soudu - na niž stěžovatel odkazuje - nejedná. Odhlédnuto od této skutečnosti, stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, co by mělo ze čtení výpovědí těchto svědků vyplývat v tom smyslu, aby to ovlivnilo správnost rozhodnutí soudů o stěžovatelově vině a trestu.
8. Stěžovatel se snaží dále v ústavní stížnosti zpochybnit skutková zjištění, z nichž obecné soudy vyšly, například tím, že výpověď svědkyně S. M. je nepravdivá, a to proto, že stěžovatel potřeboval k sexuálnímu uspokojení delší čas. Přitom jmenovaná svědkyně tvrdila, že dala-li peníze na drogu narkomankám, tyto se od stěžovatele s drogou vracely do 20 minut (narkomané do 5 minut). Takováto argumentace stěžovatele je ale značně nepřiléhavá. Stěžovatel totiž sice v ústavní stížnosti zpochybňuje, že by si za pervitin nechával platit sexuálními službami, na druhou stranu této souvislosti sám argumentačně využívá, když upozorňuje na výpověď jmenované svědkyně, vůči níž měl mít speciální sexuální přání, přesto erekci dosahoval obtížně, to znamená po dlouhé době. Uzavřený řetězec důkazů, z něhož obecné soudy dovodily stěžovatelovu vinu, nicméně nemůže být podle Ústavního soudu zpochybněn tím, že stěžovatel měl vyžadovat - alespoň jak je uvedeno v ústavní stížnosti - po jmenované svědkyni mj. sadomasochistické praktiky vyžadující delší časovou dotaci. Stejně tak páchání popsané trestné činnosti stěžovatelem není zpochybněno tím, že pro zájemce o drogu bylo jistým rizikem, že peníze dávali prostředníkům (narkomanům a narkomankám) a tito drogu od stěžovatele přinášeli. Z provedeného dokazování tedy vyplynulo, že stěžovatel část pervitinu takto předával a tento systém patrně fungoval (což ovšem není pro posouzení právě projednávané věci podstatné).
9. Stěžovatelova vina konečně není zpochybněna ani tím, že v blízkosti hotelu Hvězda, kde stěžovatel bydlel, se má podle stěžovatele nacházet "nechvalně známý" klub Broadway, což má být místo, kde se dá v Bruntále "klasicky" obstarat pervitin. I kdyby to totiž byla pravda, tak tato okolnost bez dalšího vůbec nevylučuje, že i stěžovatel distribuoval pervitin. Ostatně v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel měl pověst drogového dealera, jenž měl kontakt na ostravského výrobce. Dokázal tak drogu obstarat velmi rychle (jeden ze svědků vypověděl, že stěžovatel měl drogu k dispozici "furt") s tím, že tato měla dobře identifikovatelnou krystalickou strukturu (tzn. na rozdíl od dávek poskytovaných jinými dealery).
10. Rovněž podle názoru Ústavního soudu proto vina stěžovatele nebyla zpochybněna a soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení - na kteréžto stěžovatel prostřednictvím blanketních odkazů na judikaturu Ústavního soudu odkazuje - mohly spravedlivě uzavřít, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti jemu kladené za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, jimi porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu