ECLI:CZ:US:2017:2.US.2011.17.1
sp. zn. II. ÚS 2011/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem, se sídlem V Zátiší 520/23, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 324/2017 ze dne 20. dubna 2017, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 441/2016 ze dne 15. listopadu 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 6/2016 ze dne 25. července 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným společně s dalšími třemi obviněnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl stěžovatel společně s ostatními spoluobviněnými podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zavázán k povinnosti nahradit poškozenému škodu v částce 5 394 Kč a se zbytkem nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních stěžovatele, ostatních obviněných a poškozeného rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, kterým podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí osudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázal stěžovatele a ostatní spoluobviněné k povinnosti nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v částce 205 394 Kč a se zbytkem nároku poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a spoluobviněných podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právní kvalifikací skutku použitou soudem prvního stupně a potvrzenou odvolacím soudem a soudem dovolacím. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není dle jeho názoru srozumitelné, z kterého konkrétního jednání stěžovatele soud dovozuje naplnění skutkové podstaty zločinů loupeže a vydírání, když Nejvyšší soud rozdělil popsané jednání na dva skutky, a to na jednání v restauraci a na jednání následující, které však nelze podle stěžovatele kvalifikovat jako zločin loupeže, neboť v provedeném dokazování chybí důkaz, o jaké konkrétní dokumenty, cennosti a finanční hotovost mělo jít. Stran předmětného vozidla je dle stěžovatele situace shodná s jednáním v restauraci, které však bylo právně kvalifikováno jako vydírání. Situace v bytě poškozeného je jiná v tom, že tam již nebylo užito násilí vůči poškozenému, což vyplývá i z výpovědi poškozeného, takže za přiléhavější právní kvalifikaci stěžovatel označuje porušování domovní svobody. Dle popisu skutku je s ohledem na zranění poškozeného zásadním jednáním chování obviněných v restauraci, takže se stěžovateli jeví nelogické, že část jednání obviněných, které se mělo odehrát v bytě je právně posouzeno jako závažnější. Právní kvalifikace zločinu loupeže je proto nepřiléhavá, neodpovídá skutkovému ději a pro stěžovatele je nepřiměřeně tvrdá. Pohrůžka násilím, které není provedeno bezprostředně, tak, jak se stalo v jeho případě, naplňuje znaky skutkové podstaty vydírání a nikoliv loupeže.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje důkazy, o něž soud prvního stupně opřel rozhodnutí o vině. Uvádí, že je usvědčován pouze výpovědí poškozeného, když ani znalecký posudek nevyloučil úrazový děj poškozeného tak, jak jej popisují obvinění (pád ze schodů) a jejich obhajobu nevylučují ani odborná vyjádření z oboru genetiky a daktyloskopie. Svědectví pracovníků restaurace je bezdůvodně bagatelizováno, přestože obsahuje informaci, že si žádného násilí nevšimli. Poukazuje na princip presumpce neviny, z něhož plyne pravidlo in dubio pro reo a je přesvědčen, že v daném případě existuje celá řada pochybností, pro něž mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích, zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. I v průběhu řízení před soudy totiž stěžovatel tvrdil, že soud uvěřil skutkové verzi poškozeného a neuvěřil verzi obviněných, byť i soudní znalec připustil možnost pádu poškozeného ze schodů, že nebylo prokázáno, že se skutek stal, že nebyla odůvodněna zvolená právní kvalifikace, a že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny.
10. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal zejména výpověď poškozeného, kterou se stěžovatel snažil zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil i ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpovědí jeho spolubydlícího, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, výpovědí znalce u hlavního líčení, lékařskými zprávami Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, fotodokumentací o zranění poškozeného, protokolem o ohledání místa činu - restaurace, bytu poškozeného i automobilů poškozeného a stěžovatele, odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky a daktyloskopie, vyhodnocením kamerových záznamů z kamer, přepisem telefonátu poškozeného na policejní linku, zvukovým záznamem hovoru, fotografií displeje mobilního telefonu spolubydlícího stěžovatele, zprávou banky a dalšími listinnými důkazy. Dostatečně se zabýval i verzí stěžovatele, který se hájil tím, že si poškozený zranění způsobil sám pádem ze schodů, a že mezi zúčastněnými šlo o klasické gentlemanské obchodní jednání, přičemž vysvětlil, proč jí neuvěřil. Jeho řádně odůvodněnému závěru, že provedené důkazy bez pochybností prokazují, že stěžovatel i spoluobvinění jednali způsoben, který je vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
11. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil i soud odvolací, který shledal, že skutkový stav byl zjištěn řádně, a že i hodnocení jednotlivých důkazů proběhlo v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Odvolací soud se dostatečně zabýval i všemi relevantními odvolacími námitkami stěžovatele. Skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. To ostatně konstatoval i dovolací soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně.
12. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti znovu namítá, že znalecký posudek nevyloučil úrazový děj poškozeného tak, jak jej popisují někteří z obviněných (opakovaný pád ze schodů), a že jejich obhajobu nevylučují ani odborná vyjádření z oboru genetiky a daktyloskopie, jak však vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů i tuto námitku stěžovatele velmi podrobně řešily a ústavně konformně se s ní vypořádaly. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž je poukázáno na nezpochybnitelné závěry znalce, který jednoznačně uvedl, že zranění byla způsobena více úrazovými ději, kterým celkem odpovídá, že vznikla kombinací kopanců a úderů pěstí, případně i kombinací s pádem. Pokud tedy soudy po řádném vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru o vině stěžovatele a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly.
13. S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedených trestných činů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným. V tomto směru lze odkázat především na velmi podrobné odůvodnění uvedených námitek stěžovatele dovolacím soudem, který tyto námitky podřadil pod stěžovatelem zvolený dovolací důvod.
14. Dovolací soud v podstatě shledal, že v dovolání zvolená argumentace neodpovídá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť již z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že se soud otázkou právní kvalifikace jednání stěžovatele i ostatních spoluobviněných zabýval. Výhrady neměl ani k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na stručnější rozhodnutí soudu prvního stupně řešil naplnění všech znaků skutkové podstaty obou trestných činů znovu, přičemž své závěry velmi podrobně odůvodnil.
15. Dovolací soud tak znovu vysvětlil, v čem konkrétně spočívala pohrůžka násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci v té části jednání obviněných, k níž došlo poté, co skončilo jednání v restauraci (obvinění jednak použili vůči poškozenému pohrůžku, že ho zmlátí, čímž ho donutili otevřít byt, který následně prohledali a odcizili u něj obchodní listiny, technický průkaz od vozidla, hodinky a 15 000 Kč, které patřily poškozenému a spolubydlícímu), i v čem spočívalo násilí (držení poškozeného pod krkem, kdy současně jeden z obviněných si "hrál" s kuchyňským nožem), v důsledku čehož poškozený podepsal smlouvu o prodeji vozidla, s nímž stěžovatel následně z místa odjel. Stěžovatel sice v této souvislosti namítá, že nebylo prokázáno, o jaké konkrétní cizí věci mělo jít, z provedeného dokazování však vyplynulo, že šlo o obchodní listiny, technický průkaz k vozidlu, finanční hotovost, hodinky a osobní vozidlo, přičemž je nepochybné, že k jejich zmocnění došlo v bezprostřední souvislosti s použitím pohrůžky násilí a násilí vůči poškozenému. Námitka stěžovatele, že situace v bytě poškozeného je jiná v tom, že tam již nebylo užito násilí vůči poškozenému, tak nemůže obstát, neboť z dokazování vyplynulo, že i v souvislosti s událostmi v bytě poškozeného byla proti němu užita jak pohrůžka násilím, tak i násilí.
16. Nejvyšší soud řešil i naplnění znaků kvalifikované podstaty zločinu vydírání, k němuž došlo v restauraci, neboť stěžovatel tvrdil, že by jeho jednání mohlo naplnit toliko znaky základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Zabýval se tak otázkou účasti všech obviněných na spáchání uvedeného činu i dokazováním v tomto směru provedeným a stejně jako soudy obou stupňů z provedených důkazů shledal nepochybným, že se ho stěžovatel dopustil se třemi dalšími osobami, které také vystupovaly v pozici pachatelů. Současně vzal za jednoznačně prokázané, že čin byl spáchán se zbraní, byť sám stěžovatel vůči poškozenému zbraň nepoužil, přičemž vysvětlil i s odkazem na příslušnou soudní judikaturu podstatu spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. Pro posouzení role stěžovatele je relevantní, že to byl právě stěžovatel, který měl na výsledku jednání s poškozeným zájem, na podporu si přivedl další spoluobviněné, kteří do jednání spolu se stěžovatelem aktivně zasahovali a došlo-li i k použití zbraně, stěžovatel nijak neprotestoval a vyslovil s tím mlčky souhlas.
17. S ohledem na obsah odůvodnění všech napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu