ECLI:CZ:US:2017:2.US.2053.17.1
sp. zn. II. ÚS 2053/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Albrecht Prinz von Croy, zastoupeného doc. JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., JU.D., advokátem, se sídlem U Teplárny 1212/9, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 232/2016-21, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2016, č. j. 57 A 87/2016-32, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 1997, č. j. 30 Ca 56/97-30, spojenou s návrhem na zrušení §114 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §114 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, které konstatovaly, že návrh stěžovatele na obnovu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je nepřípustný, vzhledem k tomu, že podle §114 odst. 1 s. ř. s., je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu či ve věcech politických stran a politických hnutí. Stěžovatel se domnívá, že úloha Ústavního soudu je odlišná od úlohy obecných soudů, které mají za úkol pouze aplikovat platné právní předpisy na konkrétní případ. Ústavní soud oproti tomu má speciální pravomoci, které mu umožňují být rovněž garantem výkonu spravedlnosti např. v případech, mezi které náleží rovněž věc stěžovatele, kdy není vůle ke zjednání spravedlnosti pouze z důvodů politických, či proto, že tomu brání příslušný paragraf právního předpisu.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2016, č. j. 57 A 87/2016-32, byl odmítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 56/97 a ukončeného rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 1997, č. j. 30 Ca 56/97-30. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. Pochybení takového rázu však ve věci stěžovatele Ústavní soud nezjistil.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Plzni nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. V projednávané věci jde o restituční nároky právního předchůdce stěžovatele, kdy tehdejší Okresní pozemkový úřad v Rakovníku dne 6. 1. 1997 rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 195/1993 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, resp. úplného znění tohoto zákona vydaného zákonem č. 229/1991 Sb., o tom, že původní navrhovatel Alexis von Croy není vlastníkem specifikovaných nemovitostí. Navrhovatelův předek nebyl úspěšný ani v soudním řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, které bylo vedeno podle tehdejší části páté občanského soudního řádu, neboť Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil rozsudkem ze dne 9. 12. 1997, č. j. 30 Ca 56/97-30. Ve věci následně rozhodoval i Ústavní soud, který usnesením sp. zn. III. ÚS 188/98 ze dne 15. 4. 1999 odmítl ústavní stížnost proti tomuto rozsudku pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel nyní tvrdí, že vyšly najevo nové důkazy a skutečnosti, které bez jeho viny nemohly být v původním řízení uplatněny. Předku navrhovatele (zemřelému dne 21. 8. 2002) bylo totiž v roce 2016 uděleno in memoriam čestné občanství městyse Slabce za bezúhonnost a zásluhy v době nacistické okupace. Proto navrhovatel žádal o obnovu řízení před krajským soudem. Krajský soud tento návrh odmítl jako nepřípustný napadeným usnesením podle §111 a §114 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť původní řízení směřovalo proti rozhodnutí správního orgánu, podle §114 odst. 1 s. ř. s. je však obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu [písm. a)], a ve věcech politických stran a politických hnutí [písm. b)].
7. S tímto závěrem se ztotožnil také Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění svého napadeného rozsudku stěžovateli vysvětlil, že zákonodárce upravil obnovu řízení v soudním řádu správním tak, aby se do jinak pravomocně nastolené právní jistoty vztahů zasahovalo pouze ve zcela ojedinělých případech, které vymezil v §114 odst. 1 s. ř. s., o takový případ ve věci stěžovatele nejde.
8. Podstatou ústavní stížnosti je argumentace stěžovatele, jenž si je sice vědom platné právní úpravy, která obnovu řízení ve věcech žaloby proti rozhodnutí správního orgánu nepřipouští, tuto právní úpravu však považuje za nespravedlivou a domáhá se toho, aby Ústavní soud coby "garant výkonu spravedlnosti" tento pro stěžovatele nepříznivý nedostatek zákona svým výkladem překlenul. Oproti očekávání stěžovatele však naznačeným způsobem Ústavní soud postupovat nemůže.
9. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Důvodům, které vedly správní soudy k odmítnutí návrhu stěžovatele na obnovu řízení o správní žalobě, není z tohoto pohledu možno nic vytknout. Soudy náležitě interpretovaly a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, svůj postup ve svých rozhodnutích odůvodnily zcela logicky a srozumitelně, pročež Ústavní soud na ně plně odkazuje, s tím, že ustanovení §114 s. ř. s. je bezrozporné a nedovoluje tudíž jiný výklad.
11. Ústavní soud se výkladem §114 s. ř. s. v minulosti již vícekrát zabýval, a např. ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2634/16 ze dne 30. 8. 2016 konstatoval, že "ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s., z něhož obecné soudy vycházely, je jednoznačné a bez prostoru k výkladovým variantám stanoví, že obnova řízení před správními soudy je přípustná výhradně proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu nebo ve věcech politických stran a hnutí. Samo o sobě nezavdává prostor pro pochybnosti o své ústavnosti [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 680/10, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 3163/09, nebo ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 776/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zákonná úprava odpovídá koncepci soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů podle §65 a násl. s. ř. s.; obnova soudního řízení přichází v úvahu pouze tehdy, není-li možné dosáhnout obnovy výchozího správního řízení, o kterou má účastník usilovat především".
12. K námitce stěžovatele, že se správní soudy v napadených rozhodnutích nezabývaly tím, proč je obnova řízení přípustná pouze v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu nebo ve věcech politických stran a hnutí, Ústavní soud uvádí, že součástí řádného odůvodnění rozhodnutí taková povinnost interpretovat záměry zákonodárce není. Ústavní soud i Nejvyšší správní soud však k interpretaci §114 odst. 1 s. ř. s. ve svých rozhodnutích již vícekrát uvedly, že soudní řád správní umožňuje obnovit soudní řízení správní pouze tehdy, není-li možné dosáhnout obnovy ve správním řízení, tedy v případě nezákonného zásahu a ve věcech politických stran. V těchto případech totiž rozhodování správního soudu nepředchází správní řízení, které by mohlo být obnoveno, a správní soud je zde v pozici nalézacího soudu. Přípustnost obnovy řízení právě v těchto dvou jmenovaných typech řízení souvisí mj. i s tím, že v obou těchto typech řízení v některých případech rozhoduje soud podle skutkového a právního stavu rozhodného k datu vydání rozhodnutí [srov. §87 odst. 1, §94 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], zatímco při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Důvodová zpráva k zákonu č. 150/2002 Sb. v této souvislosti konstatuje, že soudní kontrola veřejné správy musí posuzovat činnost nebo nečinnost veřejné správy v době pro to rozhodné, nikoli v době, kdy rozhoduje soud, nejde-li ovšem o některé speciální případy řízení. Právě v nich, totiž tam, kde soud vychází ze skutkového stavu v době rozhodování soudu (který také soud sám zajišťuje) pak zákon připouští i obnovu řízení. Obnova řízení není především přípustná v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Je tomu tak i proto, že účastník řízení má otevřenou cestu k obnově správního řízení; objevily-li se totiž nové skutečnosti poté, kdy správní orgán ve věci rozhodl, nemůže být správní obnově na překážku to, že ve věci rozhodoval soud, protože i on musel vycházet ze skutkového stavu ke dni rozhodnutí správního orgánu a nova připustit nemohl.
13. Taktéž v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2636/16 ze dne 9. 3. 2017 Ústavní soud dovodil, že "požadavky právní jistoty předpokládají respektování principu res iudicata, tj. principu konečnosti rozsudků, který vyžaduje, aby žádná ze stran neměla právo na nový přezkum konečného a závazného rozhodnutí toliko za účelem umožnit nové řízení a nové rozhodnutí věci. Přezkumná pravomoc vyšších soudů je určena k nápravě soudních omylů a špatného výkonu spravedlnosti, ale nikoliv pro vedení nového řízení. Obnova řízení by neměla být považována za zastřené odvolání, a samotná možnost dvou názorů na posouzení věci není základem pro opětovné posouzení věci. Z výše uvedeného plyne, že stávající právní úprava přípustnosti návrhu na obnovu řízení obsažená v ustanoveních §114 a násl. s. ř. s. je ústavně konformní, stejně jako v souladu s ní vydané a ústavní stížností napadené rozhodnutí.
14. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatel vyslovuje námitky, které byly již dříve Ústavním soudem v obdobných věcech posouzeny (srovnej např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1821/14 ze dne 20. 1. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2635/16 ze dne 16. 8. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2634/16 ze dne 30. 8. 2016, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2636/16 ze dne 9. 3. 2017).
15. Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle které je k restitučním nárokům třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční zákony totiž mají zajistit, aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Ani uvedené však nemůže ničeho změnit na tom, že v projednávané věci soudy nemohly s ohledem na předmětnou právní úpravu (§114 odst. 1 s. ř. s.) postupovat jiným způsobem, než návrh stěžovatele na obnovu řízení odmítnout. Správním soudům nelze ani vytknout, že by při výkladu a aplikaci právních předpisů opomíjely jejich účel a smysl, který podle judikatury Ústavního soudu není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
16. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci obecných soudů, tak jak byla výše uvedena, považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Z pohledu Ústavního soudu zde proto není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení §114 s. ř. s. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu