ECLI:CZ:US:2017:2.US.2064.17.1
sp. zn. II. ÚS 2064/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Jurečky a Věry Jurečkové, oba zastoupeni JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č. j. 58 Co 142/2017-65, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze ("městský soud"), neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení především plyne, že se stěžovatelé v řízení na žalované společnosti Travel Service, a. s. domáhali zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody v souvislosti se zpožděním letu. Stěžovatelé před tím, než soud začal jednat ve věci samé, vzali žalobu zpět z důvodu uhrazení jimi žalované částky žalovanou. Obvodní soud pro Prahu 6 proto usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 8 C 110/2016-53, z tohoto důvodu řízení zastavil (výrok I) a žalované společnosti uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení stěžovatelům částku ve výši 14.245,76 Kč (výrok II). Výrok o náhradě nákladů řízení nalézací soud odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. (tedy kritériem pro rozhodnutí byl úspěch ve věci, resp. zavinění, že řízení muselo být zastaveno).
3. Usnesení soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním v rozsahu nákladového výroku. Obvodní soud podle ní nesprávně vypočetl výši nákladů řízení, když na právě projednávanou věc měl aplikovat ustanovení §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), upravující výši náhrady nákladů v případě tzv. formulářových žalob.
4. Ke zmíněnému odvolání žalované městský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok II prvostupňového usnesení jen tak, že výše nahrazovaných nákladů prvostupňového řízení činí 7.043,84 Kč, jinak nákladový výrok prvostupňového soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit rovným dílem žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 1.270,50 Kč (výrok II).
5. Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu - jímž stěžovatelé celé řízení iniciovali - je totiž podle městského soudu zřejmé, že se stěžovatelé domáhali náhrady škody vzniklé v důsledku zpoždění letu. Z obsahu návrhu přitom lze dovodit, že jde o případ, na který pamatuje ustanovení §14b advokátního tarifu. Použití formulářového návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu totiž spočívalo ve vyplnění konkrétních údajů do běžně používaného vzorů. To sice není činnost pouze mechanická, ale z hlediska významu či složitosti právní služby (a o odměnu za tuto právní službu v právě projednávané věci jde) se jedná o činnost jednodušší, rutinní. Podle odvolacího soudu rovněž nelze přehlížet judikaturu Ústavního soudu, kdy Ústavní soud použití ustanovení §14b advokátního tarifu shledal ústavně konformní právě v případech, kdy předmětem řízení je nárok stěžovatelů (spotřebitelů) proti letecké společnosti na zaplacení kompenzace za zrušení (zpoždění) letu (srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu usnesení sp. zn. III. ÚS 935/15 ze dne 25. 6. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatelé namítají, že se městský soud dopustil svévole, když uvedenou změnu výroku o náhradě nákladů řízení nedostatečně odůvodnil. Ustanovení §14b advokátního tarifu prý totiž představuje výjimku z obecných pravidel náhrady nákladů právního zastoupení a mělo by být tedy aplikováno restriktivně a pokud k jeho aplikaci dojde, pak by měly být podrobně popsány okolnosti daného případu, které takový postup odůvodňují. Obecný soud však v právě projednávaném případě svou právní subsumpci pod citované zákonné ustanovení odůvodnil zcela nedostatečně. Samotný odkaz na to, že návrh na zahájení řízení byl podán na formuláři sloužícím k vydání elektronického platebního rozkazu, totiž ještě neimplikuje rutinní charakter žaloby. Skutečnost, že se advokát stěžovatelů specializuje na daný typ sporů (což je městskému soudu známo z jeho úřední činnosti) je pak především znakem jeho odbornosti a nikoliv toho, že by byly "žaloby sekány jako na běžícím pásu". Smyslem ustanovení §14b advokátního tarifu je nadto podle stěžovatelů ochrana slabší strany (typicky spotřebitele), což však jistě není letecká společnost.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelů je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, nadto v tzv. bagatelní částce (podle rekapitulační části ústavní stížností napadeného usnesení se částka náhrady nákladů pro stěžovatele díky výkladu použitému městským soudem celkově snížila asi o 8.000 Kč), proti níž by ani odvolání nebylo přípustné (srov. ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by napadená rozhodnutí znamenala citelné vybočení z elementárních principů spravedlnosti.
9. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících soudní řízení.
10. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že zde nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.
11. V daném případě - a zejména proto Ústavní soud nehodnotil změnu nákladového výroku provedenou odvolacím soudem ve vztahu ke stěžovatelům jako extrémně nespravedlivou - totiž Ústavní soud nepřehlédl, že ke změně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení došlo až k odvolání žalované. Ta odkazovala mimo jiné na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud ve skutkově a právně obdobných případech, jako je tento (tzn. ve sporech o náhradu škody mezi leteckou společností a jejím klientem za zpožděný let) akceptoval použití snížené odměny za úkon právní služby podle ustanovení §14b advokátního tarifu (srov. např. shora odkazované rozhodnutí). Městský soud přitom v ústavní stížností napadeném usnesení konstatuje, že se stěžovatelé k odvolání žalované nevyjádřili, což nezpochybnili nyní ani stěžovatelé. To ale znamená, že stěžovatelé - ač zastoupeni advokátem - nevyužili v řízení před obecnými soudy všech možností k ochraně svých práv. Taková okolnost sice sama o sobě nemůže znamenat hodnocení ústavní stížnosti jako nepřípustné [srov. k tomu §43 odst. 1 písm. e), §72 a §75 zákona o Ústavním soudu] pro nevyčerpání opravných prostředků, nicméně při hodnocení zásahů do základních práv stěžovatelů jí nelze zcela přehlížet. Zrovna tak nelze nevidět, že se stěžovatelé v ústavní stížnosti nepokusili dostatečně vypořádat se zmíněnou judikaturou Ústavního soudu (kromě okrajového odkazu v závěru ústavní stížnosti), která snížení odměny v obdobných typech sporů doposud akceptovala. Přitom i Ústavní soud v jiné své judikatuře upozornil (srov. například jeho usnesení z 27. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1148/17), že snížená odměna za úkon ve smyslu §14b advokátního tarifu měla primárně za cíl omezit obchodování s bagatelními pohledávkami.
12. Za této situace Ústavní soud nevidí důvod, pro který by se měl od své dřívější judikatury odchýlit a zpochybnit ústavnost napadeného usnesení městského soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu