ECLI:CZ:US:2017:2.US.2068.16.1
sp. zn. II. ÚS 2068/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4749/2015-139 ze dne 29. března 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 498/2014-120 ze dne 10. března 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 156/2014-78 ze dne 10. července 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 v části, kterou byla žaloba částečně zamítnuta, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 156/2014 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč s odůvodněním, že mu újma byla způsobena nezákonným omezením osobní svobody (zadržením a výkonem vazby) od 8. 10. 2008 do 23. 6. 2010 v rámci trestního stíhání pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona. Pro uvedené trestné činy byla na stěžovatele podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem obžaloba, rozsudkem uvedeného soudu ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011, byl však obžaloby podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn. Požádal proto žalovanou o odškodnění, ta však na jeho žádost nereagovala. Vzhledem k dalšímu postupu žalované, která uznala existenci odpovědnostního titulu i s ním spojený vznik závažné nemajetkové újmy v osobnostní sféře stěžovatele a uhradila mu částku 468 000 Kč, odpovídající dennímu odškodnění ve výši 750 Kč, vzal stěžovatel co do této částky žalobu zpět, takže soud samostatným usnesením ze dne 23. 1. 2014 řízení částečně zastavil. Jeho předmětem tak zůstal stěžovatelův požadavek na zaplacení částky 1 532 000 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 312 000 Kč (výrok I.), žaloba v části, jíž se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení částky 1 220 000 Kč, byla zamítnuta (výrok II.) a žalované bylo uloženo zaplatit stěžovateli náklady řízení (výrok III.).
4. O odvolání stěžovatele a žalované rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem tak, že odvolací řízení ohledně odvolání žalované zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
5. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku ve spojení s částí výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a ve spojení s výrokem III. rozsudku odvolacího soudu dovoláním, v němž vyslovil nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění. Napadeným usnesením Nejvyšší soud postupem dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dovolání odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nespokojenost s částkou odškodnění, které mu bylo na základě jeho žaloby přiznáno, a které se mu jeví jako nepřiměřeně nízké. Dle jeho názoru soudy věc nesprávně právně posoudily, přičemž trvá na tom, že adekvátní náhrada nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu po dobu 624 dnů je částka 2 000 000 Kč, neboť bylo na místě v jeho případě překročit orientační rozmezí stanovené částkou 1 500 Kč za den nezákonné vazby. Poukazuje na to, že v důsledku vazby se mu rozpadlo manželství, jeho syn se psychicky zhroutil (byla u něho diagnostikována maniodepresivní psychóza), nezákonná vazba zasáhla i jeho dceru a matku, a ztížily se i jeho pracovní možnosti, když před nástupem do vazby měl sjednanou pracovní smlouvu s čistou mzdou 28 800 Kč měsíčně, v povazebním období má pracovní poměr s příjmem cca 12 000 Kč až 13 000 Kč s ohledem na to, že jeho jméno lze stále "vygooglovat" ve spojení s trestnou činností. Nadto je vnímán jako osoba, která pobývala ve vězení a která dle laického názoru musela něco spáchat, jeho jméno je nadále spjato s mediální kauzou. Uvádí, že byl několikrát na samotce, což se negativně projevilo na jeho psychice, negativní dopad na něho měly i transporty za přítomnosti dozorců v kuklách a se psy. Zdůrazňuje, že bydlí na malé vesnici, takže jeho zatčení a domovní prohlídka také představovaly fatální zásah do jeho osobnostní sféry. Je tak pro něj velmi obtížné vrátit svému životu kvality, jaké měl před nezákonnou vazbou.
7. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a princip legitimního či oprávněného očekávání, což vyvozuje z toho, že spoluobžalovaným Michalu Bendovi a Milanu Schimmerle bylo přiznáno vyšší odškodnění. Domnívá se, že oproti Milanu Schimmerle mu měla být přiznána částka vyšší a následky jeho vazby s dopady vazby na Michala Bendu jsou dle jeho názoru srovnatelné. Odvolací soud (byť v jiném složení senátu) narušil odstupňování náhrad jednotlivých žalobců, jak je provedl soud prvního stupně, neboť v případě obou jmenovaných jim náhradu navýšil. V důsledku toho, že senát odvolacího soudu projednávající jeho kauzu považoval částku přiznanou soudem prvního stupně za dostatečnou, a to na rozdíl od senátů rozhodujících odvolání spoluobviněných Michala Bendy a Milana Schimmerle, byl stěžovatel poškozen na svých základních právech, když jeho nemajetková újma nebyla adekvátně nahrazena. Poukazuje přitom na rozsudek ve věci Jana Šafránka, kterému bylo za nezákonný výkon trestu odnětí svobody přiznáno odškodnění 4 880 000 Kč, přičemž má za to, že jeho případ vykazuje obdobné rysy, když má podobné negativní následky. V jeho případě se však soudy vyhnuly tomu, aby zdůvodnily, proč za obdobné situace je mu přiznáno odškodnění pouze ve výši jedné čtvrtiny.
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, N 45/64 SbNU 551), přičemž konstatoval, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Posouzení relevantních zákonných hledisek pro náhradu nemajetkové újmy je však primárně otázkou aplikace podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o civilní žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2013 sp. zn. II. ÚS 5/13 a ze dne 20. října 2014 sp. zn. I. ÚS 958/14).
11. V posuzovaném případě není sporu o tom, že rozsudek, jímž byl stěžovatel podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, zrušil účinky zahájeného trestního stíhání, takže i rozhodnutí o vazbě stěžovatele vydané na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání, je ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. "nezákonným rozhodnutím" a zakládá nárok stěžovatele nejen na náhradu škody, ale i na odškodnění nemajetkové újmy dle §31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. Soudy po právu shledaly jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy za 624 dnů omezení osobní svobody vazbou důvodným, přičemž za adekvátní částku denního odškodnění označily 1 250 Kč, tj. částku, blížící se horní hranici rozmezí, které bylo stanoveno judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s částkou takto přiznaného zadostiučinění, která se mu jeví jako nepřiměřeně nízká. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho postavení přísluší pouze posoudit, zda soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
13. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
14. Ústavní soud má v dané věci za to, že závěry soudů odpovídají požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy, a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1070/12 ze dne 23. 7. 2012).
15. Posuzovaná ústavní stížnost představuje především polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatel předkládá vlastní představu, jak by měly soudy rozhodnout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními stěžovatele a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. V napadených rozhodnutích je též podrobně rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V podrobnostech proto odkazuje především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, a v němž se soud zabýval všemi okolnostmi dané věci i tvrzeními stěžovatele, jimiž odůvodňoval své přesvědčení o tom, že mu náleží zcela mimořádné odškodnění nad hranicí limitu, stanoveného Nejvyšším soudem. V tomto směru provedl dokazování a vyvodil z něho patřičné závěry, kdy ne ve všech tvrzeních dal stěžovateli za pravdu, částečně proto, že nebyla prokázána, a zčásti z důvodu, že některé z tvrzených důsledků se primárně vztahují nikoliv k vazbě, ale k samému trestnímu stíhání, které představuje samostatný odpovědnostní titul, o nějž však stěžovatel svůj nárok neopírá, či v případě tvrzených zdravotních potíží jde o nárok uplatněný samostatnou žalobou.
16. Nad rámec uvedeného je třeba poukázat na to, že samostatnou žalobou stěžovatel uplatnil též nárok na náhradu ušlé mzdy za dobu strávenou ve vazbě, tento nárok však soudy zamítly s tím, že neprokázal, že by mu v souvislosti s trestním stíháním vznikla škoda v podobě ušlé mzdy, neboť neuvěřily jeho verzi, kterou uvádí i v nyní projednávané ústavní stížnosti, že před vzetím do vazby plánoval nástup do zaměstnání. Soudní rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatele podrobena ústavněprávnímu přezkumu, Ústavní soud však závěry soudů neshledal jako ústavně vadné (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2981/15 ze dne 23. 3. 2016).
17. Pokud tedy soudy po zhodnocení všech okolností daného případu, kdy nemůže být sporu o tom, že nezákonnou vazbou vznikla stěžovateli v důsledku její délky i negativních prožitků s ní spojených nemajetková újma, a za její adekvátní odškodnění považovaly částku l 250 Kč/den, přičemž k překročení horní hranice stanovené judikaturou Nejvyššího soudu neshledaly důvod, z ústavního hlediska je jejich řádně odůvodněný závěr akceptovatelný.
18. Výtka stěžovatele adresovaná odvolacímu soudu, že o žalobách dvou spoluobviněných rozhodl (byť ve složení jiného senátu) jinak, čímž porušil princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a princip legitimního či oprávněného očekávání, nemůže obstát už jen proto, že z povahy věci jsou skutkové okolnosti každého jednotlivého případu odlišné, takže každou věc je třeba posuzovat individuálně s ohledem na prokázané skutečnosti. Délka nezákonné vazby a charakter trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel i spoluobvinění stíháni, jsou sice okolnosti obdobné, ovšem prokázané důsledky nezákonné vazby do osobní sféry jsou různé, což ostatně vyplývá již ze samotného obsahu původně společně podané žaloby. Jak uvedl v napadeném usnesení i dovolací soud, stěžovatel sice poukazuje na příznivější výsledek řízení obou spoluobviněných, jejich specifika či shody však nijak neporovnává s okolnostmi své věci ani nijak nezdůvodňuje, proč svou věc považuje za stejně závažnou či horší, byť na druhé straně existenci určitých rozdílů uznává. Dovolací soud se v této souvislosti vyslovil i ke stěžovatelem poukazovanému rozsudku ve věci žalobce Jana Šafránka, po skutkové stránce zásadně odlišné od případu stěžovatele.
19. Lze uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle při rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu