ECLI:CZ:US:2017:2.US.2123.16.1
sp. zn. II. ÚS 2123/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, AK se sídlem Radobyčická 830/8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016 č. j. 11 Tdo 185/2016-51, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015 č. j 11 To 300/2015-465 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 7. 2015 č. j. 2 T 160/2011-440, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 4 a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna stížností napadená rozhodnutí.
2. Ústavní soud si ve věci vyžádal od Okresního soudu v Náchodě spis. Z toho zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 7. 2015 č. j. 2 T 160/2011-440 uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. l, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství s J. K. tím, že společně převezli bez splnění zákonných povinností, v rozporu s účelem zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, přes bývalý hraniční přechod v Náchodě-Bělovsi, z Polské republiky do České republiky lék Sudafed obsahující látku pseudoefedrin, která slouží jako prekursor k výrobě metamfetaminu, ačkoliv pro uvedenou činnost neměli příslušné povolení a takového jednání se dopustil P. S. přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. 1 T 19/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 50 To 331/2009 odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za který mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. 3 PP 279/2010 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl P. S. odsouzen podle §283 odst. 2 trestního zákoníku za použití §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně s tím, že pro výkon uvedeného trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. To bylo Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 9. 2015 č. j. 11 To 300/2015-465 zamítnuto podle §256 trestního řádu.
4. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2016 č. j. 11 Tdo 185/2016-51.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl několik námitek k postupu obecných soudů. Tyto námitky v podstatě kopírují obsah dovolání podaného k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel předně namítá nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako recidivy podle §283 odst. 2 trestního zákoníku, čímž měla být porušena presumpce neviny. Dále jako porušení svého práva na spravedlivý proces shledává průtahy při rozhodování o zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku. Řízení bylo původně vedeno proti stěžovateli jako uprchlému. Žádost ve smyslu §306a odst. 2 trestního řádu stěžovatel soudu zaslal dne 16. 4. 2015, předchozí odsuzující rozsudek byl zrušen dne 3. 6. 2015. Další námitka je směřována proti procesu dokazování v hlavním líčení konaném dne 8. 7. 2015, kdy přestože k jeho žádosti soud neprovedl důkaz spisem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 19/2009 ohledně jeho předchozího odsouzení ani spisem téhož soudu sp. zn. 3 PP 279/2010 ve věci řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu, z listin v něm obsažených, a to z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 19/2009 ze dne 11. 5. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 331/2009 ze dne 29. 7. 2009, dospěl k závěru, že je namístě aplikovat §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Tímto soud neprovedl důkaz rozhodný pro posouzení jeho jednání a měl tak porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Postupu soudů při dokazování dále vytýká, že dospěly k nesprávnému závěru o shodnosti důkazní situace jako při původním rozhodnutí v řízení proti uprchlému. Stěžovatel však v novém řízení vypovídal, svou vinu popřel a dále nesouhlasí s hodnocením výpovědi dříve spoluobviněného J. K. z hlavního líčení dne 8. 7. 2015, vyslýchaného v hlavním líčení zde jako svědka, jako nevěrohodné. Tomuto svědkovi pak mělo být podsouváno jeho vyjádření v úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 13. 1. 2011 učiněném před Generálním ředitelstvím cel, Celní protidrogová jednotka, a požadováno vysvětlení údajného rozporu s jeho výpovědí v hlavním líčení, což je také v rozporu s právem na spravedlivý proces. Soudy dále závěr o jeho vině měly nesprávně založit na jeho předchozím odsouzení, které s posuzovanou věcí nesouvisí, čímž porušily zásadu presumpce neviny. Vcelku tak stěžovatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, neboť dle něj o jeho vině nesvědčí jediný důkaz. Nejvyššímu soudu potom stěžovatel vytýká, že v podstatě pokračoval v porušování jeho základních práv, když jím podané dovolání odmítl a nezabýval se ani námitkami stran porušení stěžovatelových základních práv v řízení před okresním a krajským soudem.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů, a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodování obecných soudů výlučně tehdy, pokud by jimi došlo k flagrantnímu ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevnému a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele o porušení presumpce neviny spočívající v jím tvrzeném nesprávném právním posouzení jeho jednání jako recidivy. V rozhodnutí všech tří soudů, jež jsou touto stížností napadená, však neshledal projevy excesivního či svévolného výkladu práva. I dovolací soud se k této námitce stěžovatele v usnesení, jímž odmítl jím podané dovolání, plně v souladu s rozhodovací praxí a doktrínou rozsáhle vyjádřil a se závěry okresního a krajského soudu se ztotožnil a Ústavní soud proto neshledává důvod ke svému zásahu.
9. Jde-li o námitku stěžovatele, dle níž bylo porušeno v procesu dokazování obecnými soudy jeho právo na spravedlivý proces, potom Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud může pouze přezkoumat, zda byl postup soudu souladný s příslušnými procesními předpisy, zde trestním řádem, a nebylo nesprávným postupem soudu zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatelovu námitku neprovedení některých důkazů (spisy, resp. listinami v nich obsaženými) a námitku nesprávného hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka J. K. neshledává Ústavní soud jako důvodné, neboť nezjistil, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením trestního řádu. S těmito námitkami se nadto plně a pečlivě vyrovnal již Nejvyšší soud, a ze spisu je jednak zřejmé, že stěžovatel navrhoval toliko konstatování spisu, k čemuž nakonec došlo u všech ve věci relevantních spisů a stěžovatel se mohl k jejich obsahu vyjádřit, jednak Ústavní soud nepovažuje (s odkazem na obsah odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Náchodě a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a další obsah spisu) postup při provádění výslechu a následném hodnocení výpovědi svědka J. K. obecnými soudy za svévolný či neodůvodněný a porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces. Poukazuje-li potom stěžovatel na porušení presumpce neviny způsobené přihlédnutím k jeho dřívější trestní minulosti, potom z napadených rozhodnutí neplyne, že by se jednalo o skutečnost, jež by bez dalšího zakládala závěry o vině stěžovatele, ale soudy z předchozího odsouzení stěžovatele pro drogovou kriminalitu spíše vyvozovaly znalost či zkušenost stěžovatele s předmětem trestné činnosti pro níž byl v projednávané věci stíhán. Rozhodnutí obecných soudů potom obsahují dostačující logické a konkrétní vysvětlení postupu při hodnocení všech provedených důkazů. V postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu tedy nebylo shledáno pochybení, jež by dosahovalo míry odůvodňující zásah Ústavního soudu.
10. Stěžovatel vytýká usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, že tímto došlo k faktickému pokračování zásahu do jeho základních práv a dovolací soud měl přípustnost dovolání založit alespoň právě na namítaném porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatele, bylo porušeno podústavní právo upravující přípustnost dovolání a nadto konstatuje, že Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele ohledně tvrzeného porušení jeho základních práv, především práva na spravedlivý proces, ve svém odůvodnění dostatečně vypořádal.
11. Stěžovatel tak ve své stížnosti v podstatě spíše zopakoval všechny námitky proti právním závěrům obecných soudů a postupu těchto soudů při zjištění skutkového stavu, které byly uplatněny v odvolání proti napadenému rozsudku okresního soudu a zejména pak v dovolání proti usnesení krajského soudu. K takto uplatněným námitkám se jak krajský tak i Nejvyšší soud v mezích své přezkumné pravomoci dostatečně přiléhavě vyjádřily. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu