ECLI:CZ:US:2017:2.US.2148.17.1
sp. zn. II. ÚS 2148/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2017, č. j. 13 Co 141/2017-1100, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 14 P 136/2012-1038, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou ústavnímu soudu dne 11. 7. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud postupoval formalisticky, když dovodil, že skutečnosti, které nastaly za dobu od posledního rozhodnutí ve věci, nejsou natolik podstatné, aby představovaly změnu poměrů ve smyslu §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Soudy dle stěžovatele pominuly skutečnost, že to byl stěžovatel, který zcela změnil dosavadní způsob života tak, aby se mohl fakticky podílet na péči obou nezletilých dětí ve větším rozsahu, a omezil se na vágní konstatování, že rodiče nejsou schopni vzájemné bazální rodičovské komunikace bez toho, že by zkoumal, který z rodičů se na tomto stavu podílí, a v jaké míře. Podle názoru stěžovatele nelze bez dalšího upřít dítěti právo na péči obou rodičů bez toho, že by obecné soudy důsledně zkoumaly postoje obou rodičů k řešení sporných otázek rodičovských kompetencí. Stěžovatel zpochybňuje také názor soudu, že překážkou pro nařízení střídavé péče je v dané věci osobnostní charakteristika nezletilého T., a že tento model péče je vhodný jen pro děti řádně se vyvíjející a přiměřeně psychicky odolné. Stěžovatel tvrdí, že ze znaleckého posudku takovéto zjištění nevyplývá, a jedná se o pouhou spekulaci, která nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud krajský soud spatřoval hlavní překážku pro nařízení střídavé péče v tom, že rodiče spolu nedokáží komunikovat a spolupracovat, měl se podle názoru stěžovatele zajímat též o příčiny špatné komunikace mezi nimi. Stěžovatel upozorňuje, že zamítnutí návrhu na střídavou péči nelze zdůvodnit ani speciálními vzdělávacími požadavky nezletilého T. a následnou argumentací, že se v této oblasti v převážné míře nezletilému věnovala matka. Stalo se tak totiž výhradně z důvodů na straně matky, která nebyla ochotna umožnit stěžovateli péči o nezletilé nad rámec pravomocně upraveného styku. V této souvislosti stěžovatel namítá, že jeho styk s nezletilými je upraven nekoncepčně a v rozporu se zájmy nezletilých dětí, stejně jako s doporučeními znalkyně.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 14 P 136/2012-1038, byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých dětí T. a T. L. Současně soud rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilými tak, že tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou T. a s nezletilým T. každý sudý kalendářní týden od pátku 16:30 hodin do bezprostředně následujícího pondělí 18:30 hodin a každé sudé pondělí od 16:30 hodin do 18:30 hodin, dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilou T. a s nezletilým T. v každém sudém kalendářním roce od pátku předcházejícího velikonočním svátkům od 18:00 hodin do Velikonočního pondělí do 18:00 hodin a v době od 24. 12. od 9:00 hodin do 25. 12. do 18:00 hodin a v každém lichém kalendářním roce o jarních prázdninách od pátku předcházejícího těmto prázdninám od 16:30 hodin do pátku následujícího týdne do 18:00 hodin, dále je otec oprávněn stýkat se každoročně s nezletilou T. od 1. 7. od 9:00 hodin do 12. 7. 19:00 hodin a od 1. 8. od 9:00 hodin do 12. 8. 19:00 hodin a s nezletilým T. od 1. 7. od 9:00 hodin do 7. 7. 19:00 hodin a od 1. 8. od 9:00 hodin do 7. 8. 19:00 hodin, přičemž po dobu speciální úpravy o hlavních letních prázdninách, o velikonočních prázdninách, o vánočních svátcích a o jarních školních prázdninách, neplatí běžná úprava styku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 13 Co 141/2017-1100, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve věci samé potvrzuje.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Opavě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu výchovy nezletilých dětí ve smyslu návrhu otce na odejmutí nezletilých z péče matky a svěření do střídavé péče obou rodičů v týdenních intervalech.
8. Pokud jde o poměry dětí, soud prvního stupně vycházel ze zprávy MŠ v O., MUDr. Jaroslava Matýse, dětského psychiatra, Fakultní nemocnice Ostrava, oddělení dětské neurologie, PhDr. et PhDr. Jiřiny Niliusové, klinického psychologa, Speciálního pedagogického centra při ZŠ O., p. o., ze zpráv opatrovníka a znaleckého posudku PhDr. Ludmily Mrkvicové, a po provedeném dokazování kvalifikovanou změnu poměrů pro rozhodnutí o změně péče nedovodil. Soud v této souvislosti konstatoval, že oba rodiče jsou stejně výchovně způsobilí, citové vazby mezi rodiči a dětmi jsou kladné, a zejména nezletilá T. je dobře psychicky komponovaná a adaptovala by se na střídání, které navrhuje stěžovatel, soud však vzal mimo rozpory rodičů a jejich nejednotný výchovný přístup v úvahu vzájemné citové vazby sourozenců i zjištěnou diagnózu nezletilého T., a dospěl k závěru, že za dané situace bude pro děti nejvhodnější, když zůstanou v péči matky a otec se s nimi bude stýkat v rozšířené podobě, tak jak je nově upraveno dle doporučení znalkyně, s přihlédnutím k možnostem stěžovatele, který již nepracuje převážně o víkendech v Praze, a styk tedy může probíhat i o víkendech.
9. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který dodal, že jedinou změnou, ke které od poslední pozitivní úpravy péče o obě nezletilé děti na konci r. XXXX došlo, je nárůst věku nezletilých dětí o přibližně pět let a tomu odpovídající postup v jejich fyzickém a duševním vývoji, což především u nezletilé T. znamená, že již pominula její dřívější biologicky daná vázanost na matku, spojená s tehdejším věkem přibližně dvou a půl let. Je tedy nepochybné, že otec se v důsledku této změny může a má podílet na péči o nezletilou T. (a do určité míry to platí i pro nezletilého T.) v daleko větší míře, než jak to mohl činit v době poslední úpravy péče o obě nezletilé děti. Přesto však ani v důsledku této změny není namístě měnit dosavadní model péče o nezletilé děti, o které v současné době pečuje matka, a otec se s nimi v širokém rozsahu stýká, protože tento model nadále i podle odvolacího soudu nejlépe odpovídá zájmu obou nezletilých. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval i alternativou k dosavadnímu modelu péče - střídavou výchovou, a dospěl k závěru, že podmínky pro její nařízení v dané věci splněny nejsou, neboť nezletilý T. je poměrně závažně zdravotně a psychicky znevýhodněn, jeho psychomotorický vývoj je opožděný, existuje u něj přinejmenším důvodné podezření na některou z poruch autistického spektra, trpí také expresivní poruchou řeči, a to vše z něj činí dítě se specifickými vzdělávacími potřebami. Bez jakýchkoli pochyb tedy potřebuje intenzivnější pomoc než jiné nezletilé děti v jeho věku zejména v oblasti vzdělávání, a pokud možno je potřeba také eliminovat veškeré rušivé prvky, mezi něž by bezpochyby patřilo i střídání výchovného prostředí.
10. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly na základě znaleckého posudku, lékařských zpráv a vyjádření školních zařízení, zda je v zájmu nezletilých dětí, aby byly ponechány ve výlučné péči matky, či byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že soudy nerespektovaly závěry znaleckého posudku, nelze této jeho námitce přisvědčit. Soud prvního stupně výslovně konstatoval, že ze znaleckého posudku plyne, že rodiče by střídavou péči zvládli za předpokladu, že oba budou spolu kooperovat v zájmu nezletilých dětí, což však v daném případě soud s ohledem na výše uvedené rozpory rodičů, nejednotný výchovný přístup a špatnou komunikaci v žádném případě nemůže předpokládat. Znalkyní uvedenou podmínku přiměřeně kvalitní komunikace a kooperace v zájmu nezletilého neměl za aktuálně splněnou ani odvolací soud, který dodal, že nelze spoléhat na to, že by po zavedení střídavé péče k jejímu splnění došlo. Odvolací soud přitom zdůraznil, že je povinen vycházet ze stavu, který je tu v době rozhodování; případné úvahy o budoucím vývoji vztahu mezi rodiči by měly pouze spekulativní charakter, protože vývoj je možný v obou směrech (nelze vyloučit ani další zhoršení vztahu mezi rodiči).
12. Poukazuje-li stěžovatel na závěry, které učinil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), jednalo se o věc, kdy soudy postavily své rozhodnutí na premise, že absence kvalifikované komunikace mezi rodiči - tedy neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem - je nutně překážkou střídavé výchovy. Jak však vyplývá z výše uvedeného, tak tomu nebylo v projednávané věci, kdy soudy svěření nezletilých do střídavé výchovy zvažovaly, zejména s ohledem na zdravotní stav nezletilého T. však takové řešení neshledaly jako nejlepší v zájmu dětí.
13. Stěžovatel taktéž považuje za nekoncepčně upravený styk nezletilými, zejména pokud jde o sudé pondělí (120 minut), vánoční svátky a letní prázdniny. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že soudy respektovaly doporučení znalkyně, která ve znaleckém posudku uvedla, že pokud soud svěří děti do péče jednoho z rodičů, je zapotřebí, aby jim byl zachován maximálně možný rozsah kontaktů s druhým rodičem, když mají jednoznačně pozitivní citovou vazbu k oběma rodičům. Nezletilí by měli mít možnost být s každým z rodičů co nejvíce, tedy nejen střídání jeden víkend jednou za čtrnáct dnů, ale alespoň jedno odpoledne v týdnu, a kontakt již od pátku třeba až do pondělí. Tomu odpovídá napadenými rozsudky stanovený styk. Vánoční svátky 24. - 25. 12. nezletilí tráví střídavě jeden rok u stěžovatele, jeden rok u matky, následující dny vánočních prázdnin se uplatní běžná úprava styku, když není speciálně upraven jiný režim. Pokud jde o hlavní prázdniny, je pravdou, že po část prázdnin je vymezen styk stěžovatele s oběma nezletilými (první týden v měsíci), druhý týden v měsíci již jen s nezletilou T. K této úpravě přistoupil soud prvního stupně s odůvodněním, že s nezletilou T., s ohledem na její věk a adaptibilitu, je upraven o hlavních letních prázdninách styk v širším rozsahu než s T., pro nějž by vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu bylo delší odloučení ve stejném rozsahu jako u T., již neúnosné. Také těmto závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti čeho vytknout.
14. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, jak je tomu v dané věci, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte (v tomto případě zejména nezletilého T.) a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny bezesporu představuje. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého závěry znalkyně i opatrovníka, který střídavou péči považoval za nevhodnou s ohledem na řadu neshod mezi rodiči, které se řešily formou předběžného opatření. Opatrovník je toho názoru, že za vzájemnou problematickou komunikaci nesou vinu oba rodiče. Opatrovník v odvolacím řízení taktéž kladně hodnotil novou úpravu styku, která umožní stěžovateli trávit s nezletilými dětmi více času, neboť se styk dosud realizoval ve školních dnech.
15. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy výchovy a styku s nezletilými. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj