ECLI:CZ:US:2017:2.US.2173.17.1
sp. zn. II. ÚS 2173/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MAJOR REAL, s.r.o., se sídlem Praha 5, Holečkova 619/59, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou, se sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 21 Cdo 5707/2016-154, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 16 Co 209/2016, a usnesení soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno - venkov ze dne 21. 4. 2016, č. j. 137 EX 305/14-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno - venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí výslovně domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze a usnesení soudního exekutora JUDr. Kociána, neboť má za to, že by, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její legitimní očekávání.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
3. Ze stížnostního žádání, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že soudní exekutor JUDr. Kocián napadeným usnesením určil cenu blíže specifikovaných nemovitostí, včetně jejich příslušenství, na částku 15.000.000 Kč, když zároveň rozhodl, kterého příslušenství nemovitostí se exekuce týká. Dále určil výslednou cenu nemovitostí a jejich příslušenství na částku 4.081.500 Kč, přičemž stanovil, která známá věcná břemena a nájemní práva prodejem v dražbě nezaniknou. Soudní exekutor takto konal v rámci soudního pověření k prodeji zástavy.
4. Toto usnesení napadla stěžovatelka odvoláním s tím, že ustanovený soudní znalec neurčil hodnotu předmětného nemovitého majetku správně. Městský soud v Praze však ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil. Podle soudu nemůže obstát námitka, že znalec nezohlednil typově stejné nemovitosti, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že byly porovnávány srovnatelné nemovitosti s ohledem na druh lokality, technický stav, výměru i využití. Jako porovnávací parametr znalec zvolil dosažené prodejní nebo předpokládané prodejní ceny, neboť - jak výslovně uvedl - při místním šetření mu nebyly předmětné nemovitosti ze strany stěžovatelky zcela zpřístupněny a proto použil metodu porovnání na základě celku s použitím k tomu určených koeficientů. Takovýto postup podle soudu není v rozporu se zákonem o oceňování majetku. Účelem znaleckého posudku vypracovaného v exekuční věci totiž podle je toliko zjištění obvyklé ceny nemovitosti pro potřebu exekučního řízení a nikoliv stanovení ceny, za kterou věc bude v dražbě prodána. V exekučním řízení jde o určení východiska pro stanovení nejnižšího podání, když nemovitost je v exekuci při dražbě prodávána naopak za nejvyšší podání a kolik bude toto podání činit, se ukáže až v samotné dražbě. Tedy až výsledek dražby (tzn. cena, za kterou bude nemovitost vydražena) je skutečnou verifikací hodnoty nemovitosti.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo shledáno za zcela konvenující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem ze strany soudu totiž spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem a zda odůvodnění posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu nemá náležité odborné znalosti.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že si znalec mohl prohlédnout celou nemovitost a stěžovatelce nelze přičítat k tíži, že toho nevyužil. Stanovení obvyklé ceny pro exekuční řízení nemůže být podle stěžovatelky postaveno pouze na srovnání cen obdobných nemovitostí, jež se v době zpracování znaleckého posudku nabízejí na realitních serverech. Podle názoru stěžovatelky by měly být ceny naopak stanoveny na základě ceny realizovaných prodejů. Znalcem nesprávně určená cena nemovitostí má pak přímý vliv na určení ceny soudním exekutorem za účelem stanovení nejnižšího podání v dražbě. Důsledky se pak táhnou celým exekučním řízením a nemusí být nutně napraveny ani učiněným nejvyšším podáním, které může, ale nemusí, převyšovat, jak stanovené nejnižší podání, tak i znalcem stanovenou hodnotu nemovitostí ve znaleckém posudku.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Předně je třeba upozornit na vyjádření znalce k odvolání stěžovatelky, kdy znalec (podle rekapitulace provedené městským soudem, proti jejíž správnosti stěžovatelka ničeho nenamítá) mimo jiné uvádí, že mu posuzované nemovitosti stěžovatelky nebyly při místním šetření zcela zpřístupněny (dostal se toliko do společných prostor - chodeb a schodiště). Proto musel užitnou plochu, byť tato je pro určení obvyklé ceny nejpřesnějším parametrem, vypočítat pomocí koeficientů. Protože v příslušné databázi nenalezl vhodné nemovitosti ke srovnávání, vycházel z realitní inzerce, kde sledoval dobu, po kterou nemovitosti byly nabízeny, i průběh cenové křivky v průběhu jejich prezentace.
9. Porovnal-li Ústavní soud tato východiska s argumentací stěžovatelky v ústavní stížnosti, pak je zřejmé, že tvrzení stěžovatelky se s východisky znalce a také s východisky a závěry zejména městského soudu v podstatě míjí. Tvrdí-li totiž znalec, že mu byly nemovitosti stěžovatelky zpřístupněny jen zčásti, pak stěžovatelka - ač k tomu měla v ústavní stížnosti náležitý prostor - na to reaguje jen zcela neurčitou větou, že si znalec mohl nemovitosti prohlédnout, ale že toho nevyužil. Toto svoje stanovisko však stěžovatelka nikterak řádně - a v návaznosti na tvrzení znalce - nekonkretizuje. Stejně tak, uvádí-li se v usnesení městského soudu, že znalec sledoval cenovou křivku realitními kancelářemi nabízených nemovitostí před prodejem té které nemovitosti, pak není zřejmé, proč by v takovém postupu měl být rozdíl oproti tomu, domáhá-li se sama stěžovatelka srovnání cen, za něž byly konkrétní nemovitosti z komparativního vzorku skutečně prodány.
10. Již jen z tohoto hlediska pak nemůže obstát navazující argument stěžovatelky, že totiž jen od reálné ceny se má odvíjet hladina nejnižšího dražebního podání. Odhlédnuto od naznačené vnitřní rozpornosti argumentace stěžovatelky (když právě z cen, za něž byly srovnávané nemovitosti prodány, znalec zjevně vycházel), stěžovatelka ani přibližně neupřesňuje, o kolik jí tvrzený nedostatek znalce měl vlastně cenu dražených nemovitostí skutečně snížit; sama stěžovatelka navíc implicitně připouští, že jí tvrzená chyba znalce mohla být zahlazena nejvyšším podáním vydražitele. Ani tato - v podstatě zcela hypotetická - úvaha stěžovatelky proto nemohla nabýt ústavněprávní rozměr. Z ústavněprávního hlediska je totiž významné, že v daném případě šlo (zatím) jen o stanovení východiska pro nejnižší podání, když ovšem nemovitost je v exekuci při dražbě prodávána za nejvyšší podání a kolik bude toto podání činit, se ukáže až v samotné dražbě. To znamená, že teprve poté bude postaveno najisto, zda mohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž obecné soudy nevyslyšely výtky stěžovatelky směřující proti znaleckému posudku, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná a nebyla jimi porušena základní práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu