ECLI:CZ:US:2017:2.US.2202.17.1
sp. zn. II. ÚS 2202/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Janem Kelmanem, advokátem, se sídlem Pražská 140, Příbram I, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 10/2016 ze dne 30. června 2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 72/2016 ze dne 2. listopadu 2016 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 237/2017 ze dne 12. dubna 2017, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 24/2015 ze dne 29. 5. 2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 309/2015 ze dne 21. 10. 2015) byl odsouzen za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze (uvedených v předchozím odstavci) stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry jsou navzájem ve výrazném nesouladu. Dle jeho názoru mělo být přihlédnuto k polehčující okolnosti spočívající v tom, že o své vlastní vůli a zcela dobrovolně po domluvě s policejním orgánem vydal odcizený hudební nástroj s veškerým příslušenstvím. Odvolacímu soudu pak vytýká, že pouze s odkazem na trestní minulost mu upřel možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy dle stěžovatele pochybily i tím, že nesprávným způsobem hodnotily skutkový stav věci, resp. důkazy týkající se otázky zavinění ve vztahu k výši způsobené škody. Tvrdí, že nebylo prokázáno zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti, neboť trestný čin spáchal impulzivně, nevěděl, co se v pouzdru nachází, neboť pouze usuzoval, že jde o hudební nástroj, a nemá žádné vzdělání v oblasti hudebních nástrojů, aby mohl určit jeho hodnotu. Nesouhlasí proto s postupem odvolacího soudu, kterým určil obvyklou cenu hudebních nástrojů obdobného typu nad hodnotou značné škody a usoudil, že stěžovatel si této skutečnosti měl být vědom. Stěžovatel poukazuje na to, že předpokládal, že za prodej odcizeného hudebního nástroje dostane částku několika tisíc korun, a nesouhlasí s jeho ohodnocením jako zachovalého historického nástroje.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel namítá, že vadným hodnocením provedených důkazů byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci a na jeho podkladě byla provedena vadná právní kvalifikace. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu však nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny.
10. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy potřebné pro zjištění, zda se skutek stal, zda ho spáchal stěžovatel, jaká byla jeho motivace, jaké jsou jeho osobní poměry a jaký následek byl jeho jednáním způsoben, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů ve vztahu k objektivní stránce. Dostatečnou pozornost však nevěnoval stránce subjektivní - zavinění stěžovatele i ve vztahu ke způsobenému následku, což bylo především důvodem pro vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Ten s poukazem na příslušná ustanovení trestního zákoníku u stěžovatele neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve vztahu k těžšímu následku - ke způsobení škody velkého rozsahu (odcizený hudební nástroj byl znalcem z oboru hudebních nástrojů ohodnocen na částku 10 000 000 Kč), ale s ohledem na objektivní okolnosti spojené se skutkem a subjektivní dispozice stěžovatele učinil závěr, že stěžovatel měl a mohl mít obecnou představu o tom, jakou hodnotu mohou mít obdobné hudební nástroje, která se pohybuje nad hranicí značné škody (500 000 Kč). V tomto směru také doplnil při veřejném zasedání dokazování a znovu všechny provedené důkazy zhodnotil. Jeho řádně odůvodněnému a důkazně podloženému závěru, který stěžovatel nyní s poukazem na absenci svého zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti ve vztahu k následku - škodě nad hranicí značné škody, zpochybňuje, nelze s ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovatel ostatně, jak vyplývá z obsahu jeho odvolání, svoje zavinění ve vztahu k následku, tj. ke škodě přesahující hranici značné škody, připustil, když vyslovil názor, že soud prvního stupně měl jeho jednání kvalifikovat ve smyslu původní právní kvalifikace z usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku. V tomto smyslu také odvolací soud postupoval, přičemž své závěry dostatečně přezkoumatelným způsobem v napadeném rozsudku odůvodnil.
11. Výhrady stěžovatele, založené na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, byly i předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, neboť stěžovatel obdobně jako v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýkal, že jej nesprávně uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku na podkladě vadné úvahy o nevědomé nedbalosti k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, spočívající ve značné škodě ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací soud proto znovu řešil zavinění stěžovatele k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu. Pokud po podrobném vyhodnocení všech relevantních skutečností dospěl ke stejnému závěru jako odvolací soud, tedy že zavinění stěžovatele sice nesměřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu, ale mohlo vést ke škodě značné, přičemž v těchto svých závěrech vyšel v souladu s právní naukou i judikaturou, na niž odkázal, z okolností, za nichž byl čin spáchán a zejména pak ze subjektivních dispozic stěžovatele, Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby jeho přesvědčivě a logicky zdůvodněné úvahy přehodnocoval.
12. Pokud pak odvolací soud při zvažování výše trestu neaplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku upravující možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč tak neučinil, když přihlédl především k povaze a závažnosti trestných činů, za něž souhrnný trest stěžovateli ukládal, a především k osobě stěžovatele, který před vynesením odsuzujícího rozsudku byl již 28x soudně trestán, a to i pro obdobnou majetkovou trestnou činnost. V tomto směru lze plně odkázat na příslušné pasáže (str. 7 a 8) odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel sice dále namítá, že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, zejména k tomu, že o své vlastní vůli a zcela dobrovolně po domluvě s policejním orgánem vydal odcizený hudební nástroj s veškerým příslušenstvím, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho str. 9) se však podává, že odvolací soud vycházel důsledně z kritérií stanovených v §37 až §39 tr. zákoníku, přičemž přihlédl ve smyslu §41 písm. j), l) tr. zákoníku k polehčujícím okolnostem spočívajícím v doznání stěžovatele a v tom, že vydáním odcizeného nástroje (i když po delší době a po opakovaném naléhání policejních orgánů) odstranil škodlivý následek v podobě škody, kterou trestným jednáním způsobil.
13. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k druhu a výši uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008, N 74/49 SbNU 119), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). K takové situaci by mohlo dojít v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, nebo že výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, či pokud nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
14. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle při ukládání trestu, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu