ECLI:CZ:US:2017:2.US.2205.16.1
sp. zn. II. ÚS 2205/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Lukáše Koudele, právně zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, AK se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 1 As 39/2016-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016 č. j. 3 A 116/2015-21. Stěžovatel se současně domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a dále v důsledku nepostoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu v rozporu s §17 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žádostí ze dne 5. 8. 2015 domáhal po Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o informacích"). Z důvodu marného uplynutí lhůty pro poskytnutí informací či vydání rozhodnutí o odmítnutí podal stěžovatel dne 21. 8. 2015 stížnost na postup při vyřizování žádosti. Ministerstvo zaslalo stěžovateli písemnost ze dne 1. 9. 2015 nazvanou jako "Vyřízení žádosti o informace", v jejíž příloze poslalo požadované informace, tj. seznam zaměstnanců odboru vysokých škol, který má na starost problematiku řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, a organizační řád, ze kterého vyplývá oprávnění dotyčných osob činit úkony v rámci tohoto řízení. Stěžovatel reagoval písemností ze dne 9. 9. 2015 nazvanou "Doplnění argumentace do řízení o stížnosti na postup při vyřizování žádosti ze dne 21. 8. 2015", kde uvedl, že dle jeho názoru nebyla jeho žádost o informace dosud řádně vyřízena. Dle jeho názoru mu také pravděpodobně nebyl poskytnut kompletní seznam příslušných zaměstnanců. Proti postupu ministerstva se stěžovatel bránil žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ze dne 21. 9. 2015, ve které namítal, že mu nebyly poskytnuty kompletní informace, a navrhl, aby soud uložil žalovanému tuto žádost vyřídit. Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť žalovaný požadované informace poskytl, a to přípisem ze dne 1. 9. 2015 doplněným přípisem ze dne 23. 9. 2015, ve kterém byl doplněn kompletní seznam zaměstnanců, kteří měli na starosti problematiku řízení o uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělávání v požadovaném období. Kompetence oprávněných osob vyplývala z vnitřního předpisu správního orgánu, tj. z Organizačního řádu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který byl stěžovateli rovněž poskytnut.
3. Kasační stížnost, kterou stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal, Nejvyšší správní soud zamítl, když uvedl, že se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že žalovaný nebyl při vyřizování žádosti stěžovatele nečinný. Argumentaci městského soudu však do určité míry korigoval v tom smyslu, že ačkoliv tedy žalovaný byl ohledně poskytnutí určitých informací (aktů, na základě nichž byli konkrétní zaměstnanci žalovaného zařazeni do příslušného odboru) de facto nečinný, v důsledku vydání rozhodnutí nadřízeného orgánu ze dne 29. 9. 2015, potvrzující jeho postup, byla tato nečinnost odstraněna. Toto rozhodnutí sice bylo vydáno až po podání žaloby, nicméně v řízení o nečinnostní žalobě rozhoduje soud na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Městský soud tak podle Nejvyššího správního soudu správně zahrnul existenci tohoto rozhodnutí do svých úvah, nicméně výslovně jej neoznačil za důvod ukončení nečinnosti žalovaného. To lze sice podle jeho názoru považovat za určité pochybení městského soudu, avšak Nejvyšší správní soud nepovažoval za účelné ani hospodárné z tohoto důvodu napadený rozsudek zrušit. Ani z hlediska ochrany práv stěžovatele se nejeví jako praktické, aby byla věc městskému soudu vrácena k novému projednání, pokud by soud dospěl ke stejnému závěru.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu je překvapivý, rozporný s právem na spravedlivý proces, neboť v důsledku změny důvodu ukončení nečinnosti byl stěžovatel zbaven možnosti jakékoli právní a skutkové argumentace týkající se názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem. Přitom ani žalovaný správní orgán nikdy za celé řízení neuváděl, že by měla být jeho nečinnost ukončena vydáním rozhodnutí nadřízeného orgánu. Stěžovatel tedy nemohl na tuto argumentaci nijak reagovat, neboť byla poprvé uvedena až v rozsudku Nejvyššího správního soudu. V dané věci bylo podle stěžovatele povinností Nejvyššího správního soudu, pokud se chtěl odchýlit od vlastní ustálené judikatury, která za této situace neumožňuje jiný postup, než přezkoumávané rozhodnutí zrušit, postoupit věc rozšířenému senátu. To senát 1 As Nejvyššího správního soudu neučinil, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
6. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
9. Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02) a znamenala nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku stěžovatele se závěry správních soudů. Ústavnímu soudu nezbývá, než zdůraznit, že správní soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě posoudil stěžejní otázku týkající se důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v jeho nečinnosti. Věnoval také dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle právní úpravy posuzování žádosti o poskytnutí informace podle §14 odst. 5 písm. d) a také stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace a 16a zákona o informacích jakož i smyslu podání žaloby proti nečinnosti dle §79 s. ř. s. Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnil. A to včetně zvoleného postupu - potvrzení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze s odůvodněním, které sice víceméně korigovalo jeho důvody pro zamítnutí žaloby (tj. důvody ukončení nečinnosti správního orgánu rozhodnutím nadřízeného orgánu), avšak pro podstatu sporu a jeho výsledek se jedná o korekci přijatelnou a nijak nepostihující základní práva stěžovatele. K předložení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu nebyly ze strany rozhodujícího senátu 1 As shledány důvody, což také v daném případě, i s ohledem na předmět kasační stížnosti a argumentaci stěžovatele v ní, nelze hodnotit jako porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu