ECLI:CZ:US:2017:2.US.2312.16.1
sp. zn. II. ÚS 2312/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Stegerera, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2016, č. j. 30 A 32/2015-62, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2016, č. j. 7 As 71/2016-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 9. 3. 2015, č. j. 605/DS/15-3, a také zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy, ze dne 14. 1. 2015, č. j. 18172/OD/14-20/Klep, kterými bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, resp. byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení řidičského oprávnění skupiny B. Důvodem pro zamítnutí této žádosti bylo neprokázání podmínky obvyklého bydliště stěžovatele na území České republiky ve smyslu ustanovení §82 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu").
3. Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť napadená rozhodnutí správních orgánů považoval za souladná s právními předpisy a jejich odůvodnění za srozumitelná. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště ve smyslu citovaných ustanovení zákona o silničním provozu, která stanoví povinnost prokázat, že na území České republiky pobýval alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb a popřípadě zároveň i z důvodů výkonu samostatné výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo že na určitém místě na území České republiky pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv vykonává samostatnou výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě. "(Stěžovatel) nepředložil dostatečně konkrétní tvrzení o svých osobních vazbách k místu pobytu. Neuvedl, z jakého důvodu pobývá na území České republiky, od kdy zde pobývá, ani jak často se v místě pobytu na území České republiky zdržuje."
4. Kasační stížnost stěžovatele, v níž obsáhle namítal především nesprávné posouzení právní otázky, týkající se splnění podmínky obvyklého bydliště ve smyslu citovaných ustanovení zákona o silničním provozu, ačkoliv stěžovatel dle svého názoru předložil dostatečně konkrétní tvrzení o osobních vazbách k místu obvyklého bydliště a prokázal, že na území České republiky pobývá alespoň 185 dnů (např. potvrzení o přechodném pobytu, nájemní smlouva a doklady o zaplacení nájemného), Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. Nejvyšší správní soud totiž neshledal důvodnou žádnou z řady námitek stěžovatele, týkajících se nezákonnosti rozsudku krajského soudu, a naopak se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu, jež plně korespondují se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu k projednávané materii (srov. např. rozsudky č. j. 4 As 204/2014-29, č. j. 7 As 287/2014-36, č. j. 2 As 5/2015-30, č. j. 1 As 71/2015-33 nebo č. j. 9 As 291/2015 - 21, dostupné na www.nssoud.cz).
5. Nejvyšší správní soud sice souhlasil se stěžovatelem, že s předložením potvrzení o přechodném pobytu či nájemní smlouvy je počítáno v ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu jako s podkladem pro vydání řidičského oprávnění, zdůraznil však, že "tyto doklady samy o sobě automaticky neprokazují materiální pobyt stěžovatele na území České republiky, tedy obvyklé bydliště spočívající v užším vztahu ve smyslu ust. §2 písm. hh) zákona o silničním provozu." Je totiž nutné, aby žadatel prokázal svůj bližší vztah k území členského státu tím, že prokáže skutečnou délku svého pobytu na něm, "a to nikoli pouze předložením dokumentu, který mu formálně pobyt na území členského státu umožňuje." Legitimitu tohoto požadavku Nejvyšší správní soud odůvodnil tím, že "pokud by uznal, že žadateli stačí pro prokázání obvyklého bydliště pouze předložit potvrzení o umožnění přechodného pobytu, bylo by možné, aby takový žadatel získal obvyklé bydliště ve více členských státech Evropské unie, případně ve všech současně. Takový důsledek by byl zjevně v rozporu s úmyslem českého i unijního zákonodárce zabránit "turistice za řidičskými průkazy" (viz např. rozsudek Soudního dvora ve věci C-419/10 Hofmann, nebo důvodová zpráva k zákonu č. 297/2011 Sb., sněmovní tisk č. 300/0, rok 2011)." Nejvyšší správní soud souhlasil s názorem krajského soudu, že stěžovatel neprokázal materiální pobyt na území České republiky, tedy obvyklé bydliště spočívající v užším vztahu ve smyslu ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním provozu, přičemž za takový užší vztah "nelze považovat ani skutečnost, že má stěžovatel v domě na předmětné adrese pronajatý pokoj." Pokud stěžovatel v tomto ohledu předložil řadu listin, tyto však obsahují "významné rozpory (např. ve vztahu k úhradám nájemného, ve vztahu k měně, ve které je nájemné hrazeno atp.) dosahující intenzity výrazně snižující jejich důkazní hodnotu." Závěrem pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že neshledal opodstatněným návrh stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen " Soudní dvůr EU"), jelikož výklad ustanovení evropského práva považoval za tak zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky (tzv. acte clair), a proto v takových případech odpadá předkládací povinnost vnitrostátního soudu.
6. Obdobné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že předložil dostatečně konkrétní tvrzení prokazující splnění podmínky obvyklého bydliště ve smyslu citovaných ustanovení zákona o silničním provozu. Pokud obecné soudy dospěly k opačnému závěru, učinily tak dle názoru stěžovatele (podpořeného závěry z jím hojně citované judikatury Ústavního soudu) na základě "svévolného hodnocení" provedených důkazů a "svévolné" a "excesivní" interpretace a aplikace zákonných norem. Stěžovatel především konkrétně namítá, že zákon o silničním provozu v ustanovení §92 odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8 písm. g) určuje, jaké doklady zejména prokazují obvyklé bydliště žadatele o vydání řidičského oprávnění. Mezi nimi je i potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a nájemní smlouva k nemovitosti, přičemž v rámci správního řízení oba tyto dokumenty rozhodujícím orgánům předložil. Proto je stěžovatel toho názoru, že předložením některé z těchto listin splnil svoji povinnost prokázat existenci svého obvyklého bydliště na našem území, neboť zákon o silničním provozu mu dává jasný návod a kritéria, jak má doložit osobní vazbu k České republice. Pokud však správní orgány a obecné soudy tato kritéria popřely, porušily princip legality a spravedlivého procesu. Závěrem stěžovatel namítá [s oporou v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57) či sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357) vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] porušení práva na zákonného soudce spočívající v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky, zda ze strany stěžovatele došlo ke splnění podmínky obvyklého bydliště ve smyslu citovaných ustanovení zákona o silničním provozu.
10. Pokud stěžovatel předně namítá, že obecné soudy svůj právní názor ohledně nesplnění této podmínky ze strany stěžovatele založily na svévolném hodnocení jím předložených důkazů a tedy zpochybňuje jejich postup v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své - již ustálené - judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat či revidovat rozhodnutí o tom, zda splnění této podmínky řádným způsobem prokázal předloženými důkazy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
11. V nyní projednávané věci jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a danou věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů obecnými soudy, jimiž se ve skutečnosti snaží dodatečně zhojit důsledky nesplnění povinnosti svá tvrzení řádně důkazně podložit. Ve správním řízení jsou to totiž právě účastnící řízení, kteří mají povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení (§52 správního řádu). "Tato povinnost je přitom silnější v řízení o žádosti, kdy mnohdy dost dobře ani nelze požadovat na správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění jeho žádosti." (srov. VEDRAL, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 524). Tak tomu bylo i v nyní projednávaném případě, kdy citované ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu výslovně ukládá žadateli povinnost k žádosti o udělení řidičského oprávnění přiložit řadu dokumentů včetně dokladů prokazujících obvyklé bydliště žadatele. Bylo tedy povinností stěžovatele nejen svůj materiální pobyt [obvyklé bydliště ve smyslu ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním provozu] na území České republiky tvrdit, ale také toto tvrzení náležitými podklady doložit, což však dle názoru obecných soudů, ani správních orgánů, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, nesplnil.
12. Ve vztahu ke stěžovatelem předestřeným námitkám, v nichž zpochybňuje samotný právní názor obecných soudů ohledně nesplnění podmínky obvyklého bydliště ve smyslu citovaných ustanovení zákona o silničním provozu, Ústavní soud považuje předně za nezbytné zdůraznit, že tento právní názor obecné soudy formulovaly na základě analogického použití závěrů z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu na nyní projednávaný případ stěžovatele, neboť vychází ze skutkových okolností, které jsou téměř shodné se skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedené závěry byly také Ústavním soudem již aprobovány jako ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 533/15 ze dne 2. 4. 2015), Ústavní soud za daných okolností neshledává žádný rozumný důvod, pro který by se měl od těchto závěrů v nyní projednávaném případě stěžovatele odchýlit. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatele, obsaženou v ústavní stížnosti, opírající se zejména o jeho vlastní způsob intepretace ustanovení §92 odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu i samotné stěžejní podmínky obvyklého bydliště ve smyslu ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Ústavní soud proto i v nyní projednávaném případě považuje právní závěry krajského soudu i Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní a neshledává v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
13. V neposlední řadě se Ústavní soud neztotožňuje ani se stěžovatelem namítaným porušením práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jež spatřoval ve způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s jeho návrhem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Stěžovatel tuto svou námitku totiž zakládá na vlastní verzi výkladu závěrů výše citovaných nálezů Ústavního soudu, ačkoliv z nich zřetelně vyplývá, že svévolným postupem, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, je takový postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU, případně její nepoložení řádně neodůvodnil [obdobně srov. také nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311)]. Uvedený postup ovšem nelze zaměňovat s nutností předložit předběžnou otázku vždy, kdy to navrhne jedna ze stran řízení. V nyní projednávaném případě se Nejvyšší správní soud tímto návrhem stěžovatele na položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU řádně zabýval, přičemž dle Ústavního soudu rovněž řádně odůvodnil, proč není její předložení nezbytné, a to pro uplatnění aplikační zásady (doktríny) acte clair, což také stvrdil odkazem na příslušnou judikaturu Soudního dvora EU týkající se podobné materie.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu