ECLI:CZ:US:2017:2.US.238.17.1
sp. zn. II. ÚS 238/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Podroužka, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2016, č. j. MSPH 94 INS 32262/2015, 2 VSPH 1974/2016-B-77, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále, že byly překročeny meze zákona při ukládání povinností a meze výkonu státní moci [čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")],
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2016, č. j. MSPH 94 INS 32262/2015, 2 VSPH 1974/2016-B-77, bylo odmítnuto jako opožděné odvolání stěžovatele, vystupujícího v rámci insolvenčního řízení v pozici věřitele, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2016, č. j. MSPH 94 INS 32262/2015-B-63, jímž byl schválen reorganizační plán dlužníka (Chrudim IRON & STEEL, s. r. o.). Odvolací soud vyšel při posuzování včasnosti odvolání z §71 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Za rozhodující okamžik, od něhož se počala odvíjet lhůta pro podání odvolání, považoval okamžik zveřejnění usnesení o schválení reorganizačního plánu v insolvenčním rejstříku.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkový děj a obsah napadeného rozhodnutí. Nesouhlasí se závěry, na nichž bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu. Vyslovuje přesvědčení, že odvolání podal včas, když za rozhodující okamžik pro plynutí lhůty považoval okamžik doručení písemného vyhotovení usnesení. Rovněž poukazuje na to, že se řídil poučením o odvolání, v němž je mj. uvedeno: "Odvolání k Vrchnímu soudu v Praze je přípustné do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení a podává se k Městskému soudu v Praze." Toto poučení přitom neobsahovalo informaci, že lhůta k podání odvolání začíná plynout již dnem zveřejnění prvostupňového usnesení v insolvenčním rejstříku a nikoliv až okamžikem doručení písemnosti.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy).
7. Od 1. ledna 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo, mimo jiné, odmítnuto odvolání. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle citovaného ustanovení je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto.
8. Pro úplnost se sluší dodat, že v souladu s §7 a §96 odst. 2 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení uplatní přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, včetně úpravy týkající se řízení o žalobě pro zmatečnost.
9. Pokud tedy byl (je) stěžovatel přesvědčen, že jmenovitě odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto pro opožděnost, měl se snažit dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti. Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
10. Závěrem a nad rámec výše uvedeného Ústavní soud nicméně připouští, že formulace poučení, jak učinil soud prvního stupně, není příliš šťastná, neboť je zavádějící a poněkud matoucí. To však samo o sobě rovněž nepředstavuje relevantní důvod, pro který by měl Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušit.
11. Z výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj