ECLI:CZ:US:2017:2.US.2569.17.1
sp. zn. II. ÚS 2569/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Karel Šimko, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2017, č. j. 77 T 7/2011-14330, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 To 15/2017-14425, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly návrh stěžovatele (obžalovaný v trestním řízení) na opravu a doplnění protokolů z hlavního líčení podle ustanovení §57 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je si sice vědom toho, že ústavní stížnost by měla být podána teprve proti meritorním rozhodnutím, nicméně domnívá se, že v daném případě dosáhlo porušení jeho práv takové intenzity, že je dán důvod pro zásah Ústavního soudu již v této fázi řízení.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. V souladu s ustanovením §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
5. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, sp. zn. I. ÚS 3025/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
6. Ústavní stížnost lze zpravidla podat proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoliv proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05). Této okolnosti si je stěžovatel ostatně dobře vědom, jak plyne z ústavní stížnosti.
7. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v nyní projednávaném případě nejedná. Stěžovatel totiž napadl procesní usnesení, která se týkají toliko zamítnutí návrhu na opravu a doplnění protokolů z hlavních líčení, přičemž je zřejmé, že ke skutečnému zásahu do jeho práv může v daném případě (potenciálně) dojít teprve tehdy, bude-li v jeho věci rozhodnuto pro něj nepříznivým způsobem, tzn. bude shledána jeho vina ze spáchání předmětného trestného činu a bude mu za to uložen trest (podobně viz např. usnesení II. ÚS 3692/13 ze dne 17. 2. 2015 nebo I. ÚS 3025/13 ze dne 24. 10. 2013). Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 660/12 ze dne 6. 3. 2012, je nepochybné, že námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces těmito procesními rozhodnutími mohou být vzneseny v rámci případného odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci samé.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, proto Ústavní soud soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj