ECLI:CZ:US:2017:2.US.2603.16.1
sp. zn. II. ÚS 2603/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ketmanee Sutthipraphy, zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 43 Nt 2853/2016 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2016 č. j. 1 ZN 3883/2015-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvující princip presumpce neviny. Rozhodnutí obecného soudu je podle stěžovatelky důsledkem svévolného a protiústavního výkladu zákonného ustanovení §79a trestního řádu. V ústavní stížnosti postupně provádí rekapitulaci skutkových okolností případu a následného postupu orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení rozhodly o zajištění peněžitých prostředků na jejím účtu ve výši 30 002 000 Kč bezdůvodně, a to v situaci, kdy měla dostatečně prokázat jak jejich původ, tak i řádné ohlášení jejich "dovozu" příslušným formulářem pro ohlášení peněžní hotovosti. Obecný soud se však nezabýval uplatněnými námitkami a rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2016 č. j. 1 ZN 3883/2015-57, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu, k němuž došlo usnesením policejního orgánu PČR KŘP hl. m. Prahy SKPV 2.OHK ze dne 16. 9. 2015 č. j. KRPA-376140-3/TČ-2015-000092, ohledně finančních prostředků ve výši 30 002 000 Kč, zajištěných na účtu stěžovatelky vedeném v měně CZK u Československé obchodní banky, a. s.
3. Státní zástupce výše označené usnesení odůvodnil tím, že stěžovatelka je podezřelá ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Trestné činnosti se měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 24. 6. 2015 učinila na bankovní účet, který sama v roce 2011 založila a byla jeho jedinou disponentkou, hotovostní vklad 15 000 000 Kč. Z téhož účtu byl zadán převodní příkaz se splatností 24. 6. 2015 na částku 15 000 000 Kč ve prospěch bankovního účtu vedeného na společnost Taxinvest a. s. s poznámkou "na půjčku společnosti". Vzhledem k nestandartním tvrzením banka odmítla převod uskutečnit a vyzvala stěžovatelku k prokázání původu finančních prostředků. Dne 1. 7. 2015 učinila stěžovatelka opětovně na účet vklad v částce 15 002 000 Kč s tím, že současně předložila dokument "formulář pro ohlášení finanční hotovosti" s datem vyhotovení 20. 6. 2015 z místa Celního úřadu Praha - Ruzyně, kterým deklarovala dovoz finanční hotovosti do České republiky ve výši 25 000 000 Kč a 100 000 EUR, dále doložila smlouvu o zápůjčce ze dne 24. 6. 2015 na částku 30 000 000 Kč společnosti Taxinvest a. s. Státní zástupce na základě shromážděných podkladů, zejména pokud šlo o informace stran bankovních převodů stěžovatelky a dalších informací podléhajících bankovnímu tajemství, dospěl v této fázi trestního řízení k dostatečně podloženému závěru o důvodnosti vedeného trestního řízení. Stěžovatelka neodstranila pochybnosti o původu předmětných peněžních prostředků, resp. jejich nabytí za součinnosti exmanžela Davida Darlinga. Jako předčasnou označil státní zástupce argumentaci stěžovatelky o existenci darovací smlouvy, kterou dodatečně předložila jako důkaz o nabytí předmětných finančních prostředků a o jejíž pravosti jsou důvodné pochybnosti s ohledem na nutnost prověření solventnosti dárkyně Evy Drahokoupilové. Není možné opomenout ani skutečnost, že stěžovatelka tyto dokumenty nepředložila dříve v rámci trestního řízení (zaslány až 12. 5. 2016). Ve věci dále probíhají nezbytné úkony směřující k objasnění věci, včetně právní pomoci z Thajska (pozn.: stěžovatelka má v České republice povolen trvalý pobyt, je občankou Thajska).
4. Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném usnesení zejména konstatoval, že z obsahu spisu a po prostudování žádosti stěžovatelky je zřejmé, že podezření ze spáchání shora specifikovaného zločinu nadále trvá, jakož trvá i důvodné podezření, že zajištěné finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti. Stěžovatelka doposud žádným způsobem neodstranila pochybnosti o původu finančních prostředků, naopak bylo na základě zajištěných podkladů možné s dostatečnou pravděpodobností dospět k závěru o důvodnosti vedeného trestního řízení. Soud poukázal též na obsah oznámení Ministerstva financí ČR, Finančního analytického úřadu, v němž je podrobně rekapitulována historie pohybů na předmětném účtu, a dále na zjištění policejního orgánu, podle něhož stěžovatelka není ani v Thajsku vedena v žádné obchodní společnosti a nevykonává žádnou legální podnikatelskou činnosti, a rovněž proto soud označil za nepravděpodobné získání tak vysokého objemu finančních prostředků.
II.
5. Ústavní soud ve věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 spisový materiál, přičemž po jeho prostudování v návaznosti na obsah ústavní stížnosti dospěl k závěru o její nedůvodnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. V nyní posuzované věci stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o tvrzení, že k vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu u banky ve smyslu ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu nebyly splněny podmínky vyžadované zákonem, resp. se jedná o opatření zcela nepřiměřené, jež je výrazem libovůle v rozhodování policejního orgánu, potažmo soudu.
8. Podle ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Z pohledu Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou zásadní, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň však připomíná (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14), že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
9. Orgány rozhodující v předmětné věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil, vypořádal se s námitkami stěžovatelky stran prokázání původu finančních prostředků. Průběh řízení předcházející vydání předmětného rozhodnutí byl Ústavním soudem shledán též v souladu s platnými procesními předpisy. Ústavní soud ve věci neshledal stěžovatelkou namítané pochybení obecného soudu, resp. orgánů činných v trestním řízení. Samotné rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty pocházejí z trestné činnosti či byly ke spáchání trestné činnosti užity, nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07; N 25/48 SbNU 291).
10. Ze spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky bylo vydáno dne 16. 9. 2015. Jak státní zástupce, tak i policejní orgán přitom o návrhu stěžovatelky na zrušení zajištění rozhodovaly již opakovaně a vždy dospěly k závěru o nedůvodnosti návrhu stěžovatelky. Proto se Ústavní soud zabýval věcí též z pohledu přiměřenosti délky trvání zajištění.
11. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu vysloveného například v nálezu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
12. K délce trvání zajištění se Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Konstatoval, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě.
13. Vztaženo na nyní posuzovanou věc je z pohledu Ústavního soudu zásadní, že ke dni podání návrhu na zrušení shora označeného usnesení trvalo zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky 11 měsíců, přičemž podle zjištění soudu nešlo o první žádost stěžovatelky na zrušení zajištění v tomto řízení. Stěžovatelka je trestně stíhána pro podezření ze závažné trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na jejím účtu bylo vydáno k tomu příslušným policejním orgánem a v souladu s platnými právními předpisy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že délka předmětného zajištění s ohledem na příslušné skutkové okolnosti případu není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou a rozhodnutí není v rozporu s požadavkem přiměřenosti, pokud jde o předmětný právně aprobovaný zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví.
14. V posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu