ECLI:CZ:US:2017:2.US.263.17.1
sp. zn. II. ÚS 263/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Karla Mruzka, 2) Pavly Pivodové, 3) Ing. Tomáše Mruzka, všech zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, se sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4908/2016-170 ze dne 21. listopadu 2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 17/2016-137 ze dne 10. května 2016 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 100/2014 ze dne 21. října 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 6 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17 C 100/2014 se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu pro zmatečnost směřující proti odstavci I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 223/2013-509 ze dne 27. 6. 2013 (výrok I.), dále zamítl žalobu na obnovu řízení, směřující také proti stejnému výroku uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (výrok II.) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované České advokátní komoře náhradu nákladů řízení ve výši 8 114 Kč. Žalobu pro zmatečnost zamítl jako nedůvodnou dle §235e odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro nesplnění podmínek daných v ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobu na obnovu řízení zamítl jako nedůvodnou podle §235e odst. 1 o. s. ř., když shledal, že nejsou dány důvody uvedené v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §205a písm. f) o. s. ř.
3. Stěžovatelé podali proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 6 020 Kč.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé brojili dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují průběh řízení o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost, přičemž poukazují na důvody, pro něž obě žaloby podali. Dle jejich názoru se dovolací soud řízením o žalobě pro zmatečnost nezabýval a své rozhodnutí v tomto směru řádně neodůvodnil. V řízení o žalobě na obnovu řízení soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, neboť se nevypořádal s důvodem obnovy řízení, že odvolací soud v původním řízení neumožnil stěžovatelům vyjádřit se k jeho právnímu názoru a stěžovatele nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř. Ani odvolací soud se s námitkami uplatněnými v této souvislosti a s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016 nevypořádal, a neučinil tak ani soud dovolací. Stěžovatelé se neztotožňují ani se závěrem soudů, že věděli o existenci dvou listin - rozhodnutí Krajské státní arbitráže ze dne 28. 4. 1984 a 27. 9. 1984 ke dni konání odvolacího řízení. Obsáhle polemizují s právním názorem soudu prvního stupně, že stavební práce převzaté stavebníkem v roce 1983 jsou součástí domu a tedy ve vlastnictví stěžovatelů a poukazují přitom na postup dovolacího soudu, který se ani v tomto směru uplatněnými dovolacími námitkami a předloženými důkazy řádně nezabýval a učinil závěr o otázce vlastnictví k výsledkům stavebních prací takovým způsobem, který znemožnil stěžovatelům věcně a právně argumentovat. Stěžovatelé nesouhlasí ani s odůvodněním nákladových výroků soudů prvního a druhého stupně tím, že žalovaná nemá zaměstnance s právním vzděláním, a proto si mohla najmout advokáta.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s okolnostmi projednávané věci. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud v postupu soudů neshledal pochybení, jež by odporovalo výše popsaným východiskům.
8. Předpokladem pro posouzení žalob stěžovatelů bylo zjištění (které stěžovatelé nijak nezpochybňují), že mezi stěžovateli jako žalobci a Českou advokátní komorou jako žalovanou, tedy mezi účastníky ve stejném procesním postavení jako v řízení o žalobě na obnovu řízení a žalobě pro zmatečnost, bylo před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 28 C 161/97 vedeno řízení o náhradu škody, představující ušlý zisk za dobu od dubna 1997 do prosince roku 2000 (kdy stěžovatelé nemohli pronajímat dům v jejich vlastnictví z důvodu vadně provedených stavebních prací zadaných právní předchůdkyní žalované jako stavebníkem). Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 56 Co 223/2013-509 ze dne 27. 6. 2013 žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu žalovaná nebyla pasivně legitimovaná, ve vztahu k žalobcům b) až e) navíc soud konstatoval, že neprokázali, že od původních vlastníků nemovitosti nabyli smluvně také nárok na náhradu škody ve věci uplatněný. Odvolací soud konečně přirovnal situaci, která mezi účastníky vznikla, k případům restitučních sporů a konstatoval, že ačkoli se v daném případě o takový spor nejednalo, odporovalo by obecnému principu spravedlnosti, aby v rozporu s rozhodováním v restitučních sporech stěžovatelé uspěli s požadavky na odškodnění ušlého zisku, který jim měl vzniknout několik let poté, kdy jim byly nemovitosti de facto vráceny (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1496/14 ze dne 16. 12. 2014, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.). Stěžovatelé následně podali proti oběma soudním rozhodnutím ústavní stížnost, kterou Ústavní soud uvedeným usnesením sp. zn. I. ÚS 1496/14 odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou.
9. Pokud tedy stěžovatelé podali následně žalobu pro zmatečnost opřenou o zmatečnostní důvod dle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tvrzením, že krajský soud rozhodl ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, soudy prvního i druhého stupně nepochybily, když shledaly, že důvod daný uvedeným ustanovením není dán, neboť odvolací soud vůbec o věci nepatřící do pravomoci soudů nerozhodoval, když rozhodoval výlučně v intencích podané žaloby, tj. o náhradě škody uplatněné z titulu ušlého zisku, k němuž mělo dojít v příčinné souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním právního předchůdce žalované. Nadto mohl být uvedený právní názor odvolacího soudu předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu a poté i soudu Ústavního, pokud by ovšem stěžovatelé nepodali vadné dovolání, které dovolací soud z tohoto důvodu odmítl bez věcného vyřízení, což Ústavní soud následně akceptoval.
10. Stěžovatelé sice v této souvislosti vytýkají Nejvyššímu soudu, že se jejich žalobou pro zmatečnost nezabýval, z odůvodnění jeho rozhodnutí je však dostatečně patrné, proč tak neučinil, když stěžovatelé v této části dovolání uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., takže dovolání trpělo vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
11. Ústavní soud se dále na základě argumentace stěžovatelů, která se vztahuje k řízení o povolení obnovy, zabýval tím, zda soudy ústavně konformním způsobem posoudily naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení a zda své závěry náležitě odůvodnily.
12. Obnova řízení je totiž mimořádným opravným prostředkem, který představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost či správnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud tyto nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci [srov. §228 odst. 1 občanského soudního řádu, nález Ústavního soudu ze dne 29. července 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281)].
13. V této souvislosti Ústavní soud pro stručnost zcela odkazuje na napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která považuje za řádně odůvodněná, a především pak na přesvědčivé rozhodnutí odvolacího soudu, který se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně nejen ztotožnil, ale nadto konstatoval, že stěžovateli předložené důkazy (o nichž měli informace již před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o náhradě škody) pro ně ani nemohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. S ohledem na závěry odvolacího soudu ve věci samé totiž shledal, že podstatou tohoto rozhodnutí bylo bez ohledu na to, zda žalovaná či její právní předchůdce byl či nebyl stavebníkem, že nárok na náhradu škody není vůbec dán, neboť s ohledem na analogii s příslušnými ustanoveními restitučních předpisů byli stěžovatelé povinni nemovitosti převzít ve stavu, v jakém byly, a nemohli v souvislosti s tím uplatňovat nárok na ušlý zisk za dobu do budoucna. Stěžovatelé ostatně v ústavní stížnosti v této souvislosti nijak neargumentují. Především tvrdí, že se soudy nevypořádaly s důvodem obnovy řízení, že odvolací soud v původním řízení neumožnil stěžovatelům vyjádřit se k jeho právnímu názoru a stěžovatele nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř. Takový důvod obnovy řízení by však vzhledem k dikci ustanovení §228 o. s. ř. mohl jen stěží uspět, když nadto takovou polemiku s postupem odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci mohli stěžovatelé uplatnit v dovolání. Jejich dovolání však bylo odmítnuto, když nebyli schopni řádně formulovat dovolací důvod tak, aby jej Nejvyšší soud mohl projednat.
14. V nyní posuzované věci nebyla obnova řízení povolena a nebylo vyhověno ani žalobě pro zmatečnost, nevedlo se tedy vlastní obnovené řízení, proto tímto řízením nemohlo dojít k zásahu do práva stěžovatelů zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nenaplnění podmínek pro povolení obnovy řízení a pro vyhovění žalobě pro zmatečnost soudy v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily, přičemž postupovaly v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k protiústavnímu zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Pokud stěžovatelé vznáší výhrady i proti nákladovým výrokům, přičemž namítají, že soudy řádně neodůvodnily, proč přiznaly zástupkyni žalované advokátce Mgr. Petře Vráblíkové, která je dle jejich názoru zaměstnankyní žalované, náklady řízení, lze také odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, v nichž je ústavně přijatelným způsobem odůvodněn postup dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odvolací soud také řádně zdůvodnil, proč má žalovaná Česká advokátní komora jako samosprávná právnická profesní organizace právo nechat se zastoupit v řízení advokátem. Na skutečnosti, že žalovaná nemá právní odbor, nemůže nic změnit ani okolnost, že zástupkyně žalované působí vedle své advokátní praxe v odboru vnější a vnitřní legislativy žalované.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu