ECLI:CZ:US:2017:2.US.275.17.1
sp. zn. II. ÚS 275/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 4 Tdo 1481/2016-51, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. 67 To 140/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 44 T 10/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 10/2015 ze dne 16. 2. 2016 byl stěžovatel spolu s dalšími dvěma obžalovanými uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), c), odst. 5 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou v trvání tří let. Stejným rozsudkem byli všichni obžalovaní zproštěni obžaloby pro skutek, kterým se měli dopustit trestného činu zpronevěry.
Pojistného podvodu se měli obžalovaní dopustit ve zkratce tím, že po loupeži v prodejně luxusních hodinek Girard-Perregaux společnosti John Grove and Partners, s. r. o. (dále také jen "JGAP"), se stěžovatel jakožto jednatel společnosti JGAP dohodl se dvěma zaměstnanci (spoluobžalovanými) na tom, že se oproti skutečně odcizeným osmi hodinkám nahlásí, že odcizeno bylo hodinek 12. Tím úmyslně navýšili vzniklou škodu a způsobili pojišťovně Kooperativa, a. s., škodu ve výši 1 521 411 Kč za vyplacené pojistné plnění na navýšeném počtu hodinek.
Stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu výroku Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 67 To 140/2016 ze dne 19. 5. 2016 zamítl, následné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá, že napadená rozhodnutí jsou neodůvodněná a nepřezkoumatelná, neboť v nich není řádně reagováno na stěžovatelovy námitky. Další pochybení spatřuje v tom, že k předmětnému trestnímu řízení nebyl připojen vyšetřovací spis týkající se loupeže hodinek, který mohl objasnit skutečný počet odcizených hodinek při loupežném přepadení, jakož i chování spoluobžalovaného během loupeže a po ní. Stejně tak si měl soud dožádat výslech podezřelých z loupeže.
Soudy dle stěžovatele měly také provést výslech účetní společnosti John Grove and Partners, jejíž provedení stěžovatel navrhoval k okolnostem vedení účetnictví společnosti a nepořádku ve fakturách obecně. Soudy se s tímto návrhem vypořádaly jen povšechně odkazem na nadbytečnost s tím, že skutečnosti, které měly být tímto důkazem zjištěny, byly údajně prokázány jinými důkazy, které však soudy nespecifikovaly.
Stěžovatel vyjadřuje pochybnosti i o výpovědi spoluobžalovaného, kterou soudy posoudily jako věrohodnou bez ohledu na existující rozpory, které odvolací soud vysvětlil rozpoložením spoluobžalovaného po loupeži. Takový přístup by však dle stěžovatele vedl k tomu, že by se obecně nepřikládal význam žádné výpovědi aktérů trestných činů. Pokud jde o motiv spoluobžalovaného, poukazuje stěžovatel na výpověď, kterou spoluobžalovaný ve společnosti dostal, jakož i na skutečnost, že byl dne 9. 9. 2014 zadržen v souvislosti s vyšetřováním loupežného přepadení a při tomto výslechu uvedl "závadná" jednání stěžovatele a druhé spoluobžalované.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, že k předmětnému trestnému činu neměl žádný motiv a ten zůstal po celou dobu řízení neobjasněn. Navýšení škodní události nemohlo mít vliv na zhodnocení jeho podílu ve společnosti JGAP.
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 a argumentuje, že trestní soudy postupovaly v rozporu s tímto nálezem, pokud z výpovědi svědkyně Andrey Barrett vyzdvihly informaci týkající se emailové korespondence stěžovatele se spoluobžalovaným, ačkoli měly orgány činné v trestním řízení k dispozici samotnou komunikaci a mohly informace v ní obsažené prokázat nepochybným způsobem. Stěžovatel v tomto postupu spatřuje deformaci důkazu, jelikož soudy vyňaly z výpovědi svědkyně nejednoznačnou informaci, kterou použily jako odsuzující důkaz, a tendenčně opomenuly listinný důkaz elektronické komunikace, který mohl vše jednoznačně prokázat.
Pro dokreslení celé situace stěžovatel uvádí, že soudy rezignovaly na ztotožnění klienta, jenž si po loupežném přepadení objednal čtvery hodinky, které byly předmětem trestního řízení.
Konečně, stěžovatel brojí i proti postupu Nejvyššího soudu, jehož usnesení údajně krom dvou stran věnovaných podmínkám podání dovolání obsahuje jen obecné fráze, jimiž se ale dovolací soud vůbec nevypořádal s námitkami v dovolání předloženými.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud nepovažuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Dle názoru Ústavního soudu jsou naopak napadená rozhodnutí - zejména tedy rozhodnutí nalézacího soudu - odůvodněna velmi pečlivě. Je v nich jednoznačně vysvětleno, jak mělo k trestnému činu dojít a na základě jakých důkazů mají soudy stěžovatelovu vinu za prokázanou a reagováno v nich je i na argumenty obhajoby. To pak platí i pro usnesení Nejvyššího soudu, u něhož z povahy jeho činnosti jakožto soudu dovolacího nelze klást na odůvodnění stejné nároky, jaké jsou kladeny na rozhodnutí odvolacího či dokonce nalézacího soudu. Stěžovatel v dovolání nevznesl žádné zásadní argumenty, na které by ze strany Nejvyššího soudu bylo nutno reagovat podrobněji, než jak učinil v napadeném usnesení. Ostatně Ústavní soud posuzuje trestní řízení jako celek, z čehož vyplývá, že zásadně není z pohledu ústavně zaručených práv obžalovaných nezbytné, aby stejné námitky opakovaně podrobně vypořádávala každá ze soudních instancí ve věci rozhodujících.
Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, spočívající v nevyslechnutí účetní společnosti, případně i nepřiložení vyšetřovacího spisu vedeného k související loupeži, Ústavní soud znovu připomíná, že je na obecných soudech, aby řádně zjistily skutkový stav a za tímto účelem provedly důkazy, které považují za nezbytné. V žádném případě přitom nemají povinnost provést veškeré důkazy, které obhajoba či obžaloba navrhne. Stěžovatel namítá, že se s jeho návrhy soudy dostatečně nevypořádaly, Ústavní soud nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti věci - spočívající v jednoznačném prokázání skutkových okolností prostřednictví důkazů již provedených (konkrétně pro seznam důkazů viz str. 5 až 13 rozsudku nalézacího soudu) - považuje za dostatečné, pokud soudy uvedly, že další důkazy jsou již nadbytečné a vše, co bylo potřeba zjistit, již bylo zjištěno z jiných důkazů.
Dle názoru Ústavního soudu by důkazy, které stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, resp. okolnosti, které jejich pomocí chtěl objasnit, nemohly na jeho vině nic změnit. Ta je jednoznačně prokázána zejména výpovědí spoluobžalovaného (k tomu viz níže) a dalšími důkazy, které tuto výpověď potvrzují (např. jednotlivé faktury, seznam odcizených hodinek zpracovaný po loupežném přepadení, vyjádření společnosti Sowind, výpověď svědkyně Barrett ohledně zjištění, že vyžádané a převzaté hodinky byly vedeny jako kradené, a další). Tyto důkazy vylučují jakékoli pochybnosti o stěžovatelově vině bez ohledu na údajný nepořádek ve vedení účetnictví společnosti. Stejně tak nevzbuzují pochybnosti o počtu odcizených hodinek, resp. od počtu hodinek nahlášených jako odcizených, které však odcizeny nebyly. V této souvislosti lze dodat, že pro účely tohoto trestního řízení nebyla významná ani totožnost klienta, který si hodinky objednal, což koneckonců stěžovatel ani nerozporuje.
Pokud se týče výpovědi spoluobžalovaného, která byla hlavním usvědčujícím důkazem, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že není důvod tuto výpověď považovat za nevěrohodnou. Rozpory v jeho výpovědi lze skutečně považovat za spíše zanedbatelné (a pro věc nepodstatné) a nijak nevybočující z běžné schopnosti člověka vylíčit zpětně události, ke kterým došlo s určitým časovým odstupem. Stěžovatel naznačuje možnou snahu spoluobžalovaného se stěžovateli mstít za své propuštění, nicméně jak je už uvedeno výše, výpověď spoluobžalovaného zcela odpovídá dalším důkazům. Nehledě na to není vůbec zřejmé, jaký by měl spoluobžalovaný na provedení předmětné trestné činnosti zájem, pokud by se na ní zároveň nepodílel (a neinicioval ji) stěžovatel.
Stěžovatel zpochybňuje i svůj vlastní motiv. Činí tak za situace, kdy byl v době spáchání trestného činu spolumajitelem společnosti, která díky předmětnému trestnému činu obdržela více než jeden a půl milionu korun navíc oproti škodě, která jí byla loupeží skutečně způsobena. Stěží tak lze hovořit o tom, že by byla jakákoli motivace stěžovatele ke spáchání trestné činnosti vyloučena, a že by tedy mohl být soudy zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s provedeným dokazováním (což jediné by z hlediska zjišťování skutkového stavu mohlo Ústavní soud vést ke kasačnímu rozhodnutí).
Konečně, stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 není zcela relevantní. V tehdy projednávané věci Ústavní soud zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze za situace, kdy (mimo jiná pochybení) byl stěžovatel uznán vinným pouze a jen na základě výpovědi spoluobžalované, jejíž hodnověrnost byla výrazně zpochybněna. Tato situace ovšem v nyní projednávané věci nenastala, jak je výše popsáno.
Stěžovatel uvedený nález citoval v souvislosti s námitkou tzv. deformace důkazu. Jakkoli lze dát stěžovateli do jisté míry za pravdu v tom, že vyšší důkazní váhu má při zjišťování skutkového stavu zásadně primární zdroj informace, neznamená to, že by jakýkoli jiný důkaz byl v tomto směru nepoužitelný. Uvedené může pouze znamenat, že tato část skutkového stavu byla patrně zjištěna s menší mírou jistoty, což může být z pohledu Ústavního soudu (kterému do zjišťování skutkového stavu zásadně nepřísluší zasahovat) relevantní zejména tehdy, pokud by se jednalo o jediný důkaz o stěžovatelově vině či o důkaz pro dané trestní řízení stěžejní, o což v daném případě zjevně nešlo.
Obvodní soud pro Prahu 1 mimo jiné z výpovědi svědkyně Barrett zjistil, že ta v počítači dříve používaném stěžovatelem našla komunikaci, v níž stěžovatel žádá spoluobžalovaného o změnu faktury. Stěžovatel zpochybňuje, že tato informace cokoli prokazuje, neboť není blíže specifikována, a soud ji tak údajně použil tendenčně. Zde je potřeba uvést, že soud sice s touto informací pracoval, ovšem zjevně jí nepřikládal vyšší váhu, neboť se jednalo o jednu z mnoha částí celkového obrazu, jež podpořila klíčovou výpověď spoluobžalovaného, přičemž stěžovatelova vina - resp. věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného - byla jednoznačně prokázána i bez ní. Proto také nebylo potřeba provádět za tímto účelem další dokazování, neboť by bylo nadbytečné.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu