ECLI:CZ:US:2017:2.US.2873.15.1
sp. zn. II. ÚS 2873/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora, sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19 - Kbely, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2015 č. j. 19 Co 240/2015-68, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti SMART Capital, a. s., sídlem Hněvotínská 241/52, Olomouc, 2) obchodní společnosti Insolvency Project v. o. s., sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, insolvenční správkyně úpadce Bohdany Plískové, a 3) Bohdany Plískové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel jako soudní exekutor usnesením ze dne 27. 4. 2015 č. j. 101 EX 03442/12-061 určil dílčí náklady exekuce vedené na majetek třetí vedlejší účastnice (ve výši 7 865 Kč) a současně rozhodl, že z dosud vymožené částky 1 600 Kč se podle §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, druhé vedlejší účastnici po odpočtu nákladů exekuce od vymoženého plnění žádná částka nevydává (resp. se vydává 0 Kč).
3. K odvolání druhé vedlejší účastnice bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") usnesení stěžovatele změněno tak, že se druhé vedlejší účastnici vydává výtěžek exekuce ve výši 1 600 Kč.
4. Exekuční soud totiž s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 dospěl k závěru, že stěžovatel je po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného povinen vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce, přičemž náklady exekuce přihlásí jako věřitel úpadce (jako svoji pohledávku) do insolvenčního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv k odvolání druhé vedlejší účastnice podal obsáhlé vyjádření, ve kterém podrobně uvedl důvody, pro které nelze v posuzované věci vycházet ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, krajský soud se s jeho argumentací v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nevypořádal. Nadto stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nerozlišuje pojmy "vymožené plnění" a "výtěžek", přičemž zdůrazňuje, že v posuzované věci žádným "výtěžkem" nedisponoval.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel, akcentující zvláštní postavení soudního exekutora jako vykonavatele státní moci, obsáhle polemizuje se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které považuje za protiústavní, a připomíná, že závěry předmětného judikátu zjevně odporují znění a smyslu ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu, jež je třeba ve vztahu k insolvenčnímu zákonu považovat za lex specialis.
7. V závěrečné části ústavní stížnosti pak stěžovatel odkazuje na závěry nálezů ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363) a ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04 (N 152/38 SbNU 215) a navíc polemizuje se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), když namítá, že rizika spojená s výkonem funkce soudního exekutora již dávno překračují únosnou míru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
10. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189 nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
11. Případné pochybení obecného soudu, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatele vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
12. Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatel existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, přičemž její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad věcného projednání ústavní stížnosti, natožpak potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu proto v dané věci zjevně chybí.
13. Výše uvedené ostatně vyplývá (již) ze skutečnosti, že v posuzované věci jde o částku bagatelní, jejíž výše bez dalšího není s to založit reálné porušení základních práv či svobod. Meritorní projednání ústavní stížnosti v případech týkajících se bagatelní částky by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona o Ústavním soudu a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány Ústavou [srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), IV. ÚS 2294/13 a III. ÚS 404/04)].
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nepřehlédl závěry nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 (dostupného na: http://nalus.usoud.cz), z výše uvedených důvodů však dospěl k závěru, že sama bagatelnost částky, o niž v dané věci fakticky jde, vylučuje možnost meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí exekučního soudu. Závěrů tohoto nálezu se ostatně ani stěžovatel v případném doplnění ústavní stížnosti nedovolává, snad právě proto, že na rozdíl od posuzované věci šlo v nálezové věci o částku, již nelze označit za bagatelní.
15. Je-li tedy projednávanou ústavní stížnost možno (inter alia) považovat za výraz stěžovatelovy žádosti, aby se Ústavní soud v obdobných věcech "zastal" soudních exekutorů, je namístě konstatování, že vzhledem k výše uvedenému nejsou v posuzované věci splněny podmínky věcného přezkumu napadeného rozhodnutí.
16. V posuzované věci Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět.
17. Ústavní soud proto rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu