ECLI:CZ:US:2017:2.US.3231.16.1
sp. zn. II. ÚS 3231/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Pojišťovna a. s. se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, AK Veverka-Kohoutová se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2013 č. j. 26 C 68/2012-82, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014 č. j. 15 Co 471/2013-127 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 23 Cdo 4545/2014-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo dle čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo plynoucí z čl. 4 odst. 1 Listiny, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1, 3, 4 Listiny a právo na pokojné užívání jejího majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem ze dne 15. 8. 2013 č. j. 26 C 68/2012-82 rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka, jíž se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 17 925 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnil tím, že uzavřel cestovní smlouvu s cestovní kanceláří I. Parkam Holiday's, s. r. o., kterou si zakoupil zájezd za cenu 43 680 Kč. Zájezd se však neuskutečnil, neboť na majetek cestovní kanceláře byl prohlášen konkurs. Stěžovatelka vedlejšímu účastníku na základě sjednaného pojištění záruky vyplatila pouze částku 25 755 Kč, která odpovídala limitu sjednaného pojistného plnění dle pojistné smlouvy uzavřené s cestovní kanceláří I. Parkam Holiday's, s. r. o. Žalobou uplatněná částka tak představovala zbytek ceny zájezdu nad rámec částky vyplacené dle pojistného limitu. Obvodní soud pro Prahu 2 této žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku uvedenou částku a nahradit mu náklady řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že klientovi cestovní kanceláře náleží při úpadku cestovní kanceláře plná náhrada zájezdu, nikoli jen částka odpovídající smluvně ujednanému limitu plnění dle pojistné smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou a cestovní kanceláří pro případ úpadku cestovní kanceláře. K odvolání stěžovatelky, v němž namítala nesprávnost právního posouzení věci, byl rozsudek obvodního soudu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014 č. j. 15 Co 471/2013-127 potvrzen jako správný. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 23 Cdo 4545/2014-223 odmítnuto pro nepřípustnost s poukazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolacím soudem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
3. Stěžovatelka ve své stížnosti proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně namítala, že věc posoudily po právní stránce nesprávně, kdy jí nelze uložit povinnost, která jí neplyne z uzavřené pojistné smlouvy (v níž byl sjednán pojistný limit) ani ze zákona, kdy odkázala na znění ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. Dovolací soud dle stěžovatelky porušil její právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, když nesprávně odmítl její dovolání pro nepřípustnost a toto odůvodnil tím, že v projednávané věci bylo rozhodnuto o bagatelní částce a nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv. Stěžovatelka tvrdí, že jde o vztahy ze spotřebitelské smlouvy a odkazuje jednak na samotné odůvodnění obou stížností napadených rozsudků, v nichž soudy při právním posouzení projednávané věci argumentují mj. zájmem na ochraně spotřebitele, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13, v němž jsou dle ní vztahy mezi pojišťovnou a klienty cestovní kanceláře na základě výkladu Ústavního soudu fakticky pojaty jako vztahy ze spotřebitelské smlouvy, resp. je v něm kladen důraz na ochranu spotřebitele - klienta cestovní kanceláře i, jde-li o nároky tohoto klienta na pojistné plnění ze smlouvy mezi pojišťovnou a cestovní kanceláří.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli součástí soustavy obecných soudů, a proto není nadán pravomocí k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena zcela výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Z tohoto důvodu mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.
6. Výjimku představují pouze situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
7. Ústavní soud předně odkazuje na svou konstantní judikaturu, kterou ve své stížnosti cituje i stěžovatelka, konkrétně nález ÚS z 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13 a nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2370/15, v níž byla skutkově shodná věc Ústavním soudem řešena ve prospěch ochrany nároku klienta cestovní kanceláře na plnou náhradu ceny zájezdu pojišťovnou v případě úpadku cestovní kanceláře, a s níž jsou závěry obsažené v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze napadených touto ústavní stížností zcela konformní. Ústavní soud neshledává důvod, proč by se měl od závěrů obsažených v těchto svých rozhodnutích odchýlit, když v projednávané věci jde o zcela obdobnou věc jako v případě citovaných rozhodnutí a žádné její okolnosti se těmto případům nevymykají. Zcela shodně a již konstantně je potom tato otázka řešena i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 3. května 2016 sp. zn. 23 Cdo 2221/2015, rozsudek ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. 23 Cdo 4235/2015 a rozsudek ze dne 12. ledna 2017 sp. zn. 32 Cdo 139/2015).
8. Stěžovatelka ve své stížnosti namítá nesprávnost závěrů obsažených v těchto nálezech, resp. argumentuje tím, že Ústavní soud nevzal v potaz novelizované znění §8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., dle jehož poslední věty "Pojišťovna je povinna uspokojit nároky zákazníků vyplývající z §6 až do výše sjednaného limitu pojistného plnění." Dle stěžovatelky je i z tohoto znění odvoditelná snaha zákonodárce dopřesnit původní právní úpravu, která měla již ve svém původním znění být vykládána jedině tak, že pojišťovna je povinna nahradit klientovi cestovní kanceláře jen částku do výše pojistného limitu. V tomto ohledu Ústavní soud předně poukazuje na okamžik nabytí účinnosti tohoto ustanovení, jež bylo do zákona č. 159/1999 Sb. vloženo novelou č. 341/2015 Sb., který nastal dnem 29. 12. 2015. Pro vlastní zhodnocení opodstatněnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti proto není s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci současné platné a účinné znění tohoto stěžovatelkou namítaného ustanovení relevantní a Ústavní soud tedy neshledává, že by mu v rámci projednávané věci byl dán prostor, aby se daným zněním mohl zabývat.
9. Jde-li o argument stěžovatelky stran nesprávného výkladu právní úpravy relevantní pro projednávaný případ, odkazuje Ústavní soud plně na svá dřívější rozhodnutí, v nichž konstatoval mj., že "je třeba držet se teleologického výkladu čl. 7 a 8 Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy a pod tímto zorným úhlem eurokonformně vykládat ustanovení §6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožnil s ústavně konformním a eurokonformním závěrem obecného soudu, který konstatoval, že nelze použít omezení pojistného plnění vyplývajícího ať již z §28 odst. 1 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., či pojistných podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, který navíc na toto soukromoprávní ujednání nemá jakýkoliv vliv. Ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva spotřebitele zaručená právem Evropské unie a následně také ustanoveními §6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., je tak ve vztahu ke spotřebiteli neúčinné, respektive jej - jako subjekt stojící mimo jimi uzavřenou smlouvu - nezavazuje, takže nemůže být promítnuto do jeho právní pozice; neposkytnutí plné náhrady (the refund of all money paid over, die Erstattung aller vom Verbraucher gezahlten Beträge) by proto odporovalo závazkům České republiky plynoucím z jejího členství v Evropské unii (čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy). Nelze též opomenout tu skutečnost, že ustanovení zákona č. 159/1999 Sb. o rozsahu povinného pojištění záruky má kogentní povahu, jak dokládá i poslední věta §6 odst. 3 o neplatnosti odporujících ujednání pojistné smlouvy" (nález Ústavního soudu ze dne 16. 7, 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13). Ústavní soud v citovaném rozhodnutí dodal, že "ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je fungování Evropské unie založeno a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, resp. její orgány při své činnosti řídit, popř. je respektovat při začleňování obsahu unijního práva do vnitrostátního právního řádu, anebo naopak se v důsledku členství v Evropské unii určité úpravy zdržet (tzv. pozitivní a negativní implementace), jak to plyne z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a zejména z čl. 291 odst. 1 ve spojení s čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie." Výklad ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., který vychází z nepřípustnosti sjednání limitu pojistného plnění pod úrovní stanovenou Směrnicí Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 (dle níž má zákazník právo na upokojení v plné výši zaplaceného zájezdu), nejde proti normativnímu významu tohoto ustanovení ani proti soudržnosti celého právního řádu a nelze jej považovat za výklad contra legem ve smyslu podmínek, za nichž judikatura Soudního dvora EU omezuje možnost užití eurokonfromního výkladu (tj. v situaci, kdy by eurokonformním výkladem fakticky došlo k nastolení horizontálního přímého účinku legislativy EU, jež tyto účinky nemůže mít).
10. Námitky stěžovatelky stran nepředvídatelnosti aplikace tohoto ustanovení a zásahu do právní jistoty jsou proto spíše polemikou stěžovatelky s názorem obecných soudů, které respektovaly eurokonformní výklad právních předpisů zdůrazněný ve výše uvedených rozhodnutích Ústavního soudu. Stížnost neobsahuje relevantní argumenty svědčící o zásahu obecných soudů do základních práv stěžovatelky, které by zakládaly důvodnost kasačního postupu Ústavního soudu.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému posuzoval Ústavní soud i druhou část ústavní stížnosti spočívající v námitce porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces Nejvyšším soudem, který odmítl její odvolání pro nepřípustnost s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na závěry obsažené v jeho nálezu ze dne ze dne 6. června 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 a to, že "Ústavní soud s ohledem na čl. 4 Ústavy České republiky nemůže tolerovat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zamezení přístupu k soudu jako důsledku věcného omylu obecného soudu např. při posouzení včasnosti opravného prostředku. Tento právní názor však v žádném případě nemůže vést k mechanickému rušení napadených rozhodnutí ve všech případech, nýbrž je nutno vždy zvažovat konkrétní kontext případu a materiální (skutečné) důsledky v právní sféře stěžovatele." Postup dovolacího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatelky, je třeba považovat mj. i ve světle stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 a recentní judikatury samotného Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. 32 Cdo 139/2015) za procesní pochybení. Ústavní soud by však postupoval zcela iracionálně a bez skutečného právního významu pro stěžovatele, pokud by z tohoto důvodu stěžovatelkou napadené odmítavé usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Stěžovatelka se dovolává nesprávnosti a svévolnosti právního posouzení věci soudem prvního i druhého stupně, avšak toto právní posouzení je zcela souladné s konstantní judikaturou Ústavního soudu, a proto je zřejmé, že i kdyby Nejvyšší soud nezhodnotil jeho dovolání jako nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl by s ohledem na §89 odst. 2 Ústavy zcela jistě její dovolání shledat přípustným dle žádného z kritérií dle §237 o. s. ř.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu