ECLI:CZ:US:2017:2.US.3299.16.1
sp. zn. II. ÚS 3299/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., právně zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, AK se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 7 Tdo 653/2016-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 10. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech č. j. 15 T 98/2011-352 dne 17. 6. 2011 uznán vinným pro zločin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit společně se dvěma spolupachateli. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 4 To 385/2011-454 ze dne 23. 8. 2011 rozsudek v plném rozsahu zrušil. Okresní soud v Lounech poté rozsudkem č. j. 15 T 98/2011-540 ze dne 30. 1. 2012 stěžovatele zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 4 To 195/2012-569 ze dne 30. 12. 2013 zrušil i tento zprošťující rozsudek. Nato Okresní soud v Lounech uznal stěžovatele rozsudkem č. j. 15 T 98/2011-640 ze dne 14. 10. 2014 vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 6 To 59/2015-682 ze dne 1. 4. 2015 zamítl a následně Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť jako členka senátu v pozici přísedící věc nejprve rozhodovala Ilona Hossingerová. Jakmile okresní soud dospěl k závěru, že tato členka senátu nemůže ve věci působit, protože intervenujícím státním zástupcem je její syn, byla bez jakéhokoliv formálního rozhodnutí vyměněna. Jediným rozhodnutím, jehož se účastnila, tak bylo rozhodnutí o vazbě stěžovatele. Další námitka stěžovatele směřuje do skutkových zjištění a týká se zejména výslechu poškozeného a hodnocení důkazů.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. První námitka stěžovatele směřuje proti postupu okresního soudu, jímž ve věci změnil složení rozhodujícího senátu, konkrétně jednoho přísedícího. Formulace uvedené námitky však nedosahuje ústavněprávní roviny. Již dovolací soud k této námitce v napadeném usnesení uvedl, že "přísedící Okresního soudu v Lounech Ilona Hossingerová v trestní věci obviněného se nijak nepodílela na rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním". Je tedy zřejmé, že na rozhodování o vině a trestu stěžovatele se tato přísedící nepodílela a nelze tedy konstatovat, že bylo nějakým způsobem porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce.
7. Další stěžovatelovy námitky směřují značnou měrou proti tvrzeným vadám důkazního řízení včetně hodnocení důkazů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu [např. již nález ÚS ze dne 1. února 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními podústavních předpisů (trestního řádu), Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečným způsobem vysvětlil, že námitky stěžovatele směřující do rozsahu dokazování a hodnocení důkazů nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
8. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu, a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů včetně soudu dovolacího tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu