ECLI:CZ:US:2017:2.US.3351.17.1
sp. zn. II. ÚS 3351/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Martiny Moudré a Ing. Martina Moudrého, oba právně zastoupeni Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2017, č. j. 20 Co 185/2017-361, a proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 5. 2017, č. j. 3 C 67/2017-27, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo účastníků řízení vyjádřit se provedeným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se zejména podává, že Okresní soud v Semilech napadeným usnesením uložil výrokem I stěžovatelům jako žalovaným povinnost zdržet se vstupu na části v tomto usnesení definovaných pozemků podle hranic držby v souladu se "záznamem podrobného měření změn č. 692/2016" vše v katastrálním území Chuchelna. Výrokem II pak okresní soud uložil stěžovatelům povinnost osadit na těchto pozemcích do původních míst kamenné mezníky. Okresní soud takto vyhověl žalobě na ochranu držby pozemků, když bylo zjištěno, že žalobci drží části pozemků, které podle údajů katastru nemovitostí jsou ve vlastnictví stěžovatelů, přičemž je zřejmé, že údaje v katastru nemovitostí se liší od skutečného stavu v terénu. Dále pak okresní soud měl z předložených listin za prokázané, že stěžovatelé započali svévolně odstraňovat kamenné mezníky a vyznačovat si hranici pozemků, čímž zasáhli do dosavadní pokojné držby žalobců.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Zásadním důkazem pro závěr, že rozhodnutí okresního soudu lze podle krajského soudu považovat za správné, se stal dopis stěžovatelů zaslaný žalobcům, který byl proveden během odvolacího jednání jako důkaz. Obsahem tohoto dopisu je sdělení, že stěžovatelé vypuzují žalobce z držby části pozemků, konkrétně těch částí, které jsou vymezeny záznamem podrobného měření změn č. 692/2016, přičemž k vypuzení mělo dojít ve dnech 20. až 21. 4. 2017. Obsah tohoto dopisu pak podle krajského soudu zcela potvrzuje žalobní tvrzení, že žalobci drželi části předmětných pozemků uvedených katastrem nemovitostí jako vlastnictví stěžovatelů a že naopak v této části pozemky nedrželi stěžovatelé, jak se v odvolání snaží tvrdit. Pokud by předmětné části pozemků drželi stěžovatelé, pak by zmíněný dopis ze dne 29. 5. 2017 ztrácel smysl. Jediným možným logickým vysvětlením je to, že předmětné části pozemků drželi žalobci a stěžovatelé tuto držbu přestali tolerovat, což dali najevo jednak faktickým konáním dne 20. 4. 2017 a následně i zmíněným dopisem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je třeba uvést, že nenařídil-li prvostupňový soud ve věci stěžovatelů jednání, postupoval v rámci daném mu ustanovením §177 o. s. ř. Ani stěžovateli tvrzená okolnost, že jim žaloba byla fakticky doručena až po vydání prvostupňového rozhodnutí, přitom bez dalšího neindikuje nezákonnost postupu prvostupňového soudu. Občanský soudní řád totiž pro řízení na ochranu rušené dražby předpokládá patnáctidenní lhůtu - jde o specifický typ řízení obsahující některé prvky blížící se k rozhodování o vydávání předběžných opatření - a její nedodržení může vést až odpovědnosti za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [srov. k tomu například JIRSA, Jaromír, a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář (právní informační systém ASPI), výklad k §177]. Naopak před odvolacím soudem - je-li podáno odvolání proti prvostupňovému usnesení - musí být nařízeno jednání (tomu ostatně zcela odpovídá i stěžovateli odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016). Tato podmínka přitom byla v právě projednávané věci dodržena.
7. Odvolací soud se pak s prvostupňovým soudem ztotožnil v tom, že z předložených katastrálních a fotografických dokumentů lze uzavřít, že dne 20. 4. 2017 stěžovatelé zasáhli do držby žalobců mimo jiné tak, že posunuli a začali nově vytyčovat hranici sporných pozemků s tím, že stěžovatelé nejsou jejich oprávněnými držiteli. Tento svůj postup stěžovatele posílili ještě zasláním dopisu žalobcům, kterým je vypuzovali z části držených pozemků. Z právě uvedeného pak odvolací soud dovodil, že to museli být právě žalobci, kdo sporné části pozemků před 20. 4. 2017 držel, neboť by jinak tyto kroky stěžovatelů nedávaly smysl.
8. Proti tomuto závěru krajského soudu stěžovatelé namítají, že odvolací soud postupoval nesprávně, hodnotil-li dopis stěžovatelů obsahující vypuzovací výzvu v jejich neprospěch (ač tento dopis měl naopak podporovat argumentaci stěžovatelů) a neprovedl-li řadu důkazů stěžovateli navržených, ani je nepoučil od neprokázání jejich tvrzení podle §118a o. s. ř. K tomu ovšem musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelé ani v ústavní stížností - i kdyby Ústavní soud připustil právě uvedená (resp. stěžovateli tvrzená) pochybení odvolacího soudu - nenarušují smysluplnost jeho hodnocení postupu stěžovatelů, že spornou část pozemků museli držet žalobci, a proto stěžovatelé přistoupili k uvedeným krokům. Ani argumentace uvedená v obsáhlém odvolání zpochybňující držbu žalobců například tím, že nemohli sušit seno či sklízet ovoce v jimi uváděnou roční dobu, pak tento závěr krajského soudu dostatečným způsobem nezpochybňuje. Proto podle Ústavního soudu ani případné porušení poučovací povinnosti krajským soudem či nevypořádání se se všemi námitkami stěžovatelů - když poučovací povinnost v řízení o ochraně rušené držby sice není výslovně vyloučena, ale není ani výslovně stanovena (srov. k tomu opět JIRSA, op. cit., výklad k §177) - nemá v dané věci ústavněprávní relevanci.
9. Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že usnesení prvostupňového soudu je toliko usnesením částečným (týkajícím se jen možnosti vstupu stěžovatelů na sporné části pozemků a jím uložené povinnosti vrátit kamenné mezníky na jejich původní místa), když o zbytku žaloby na ochranu držby (spočívající v námitce odstranění nového plotu) bude teprve rozhodováno konečným usnesením a za tím účelem nařídil okresní soud jednání podle ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. Řízení před obecnými soudy tedy v dané věci nebylo věcně dosud ukončeno a mnohé námitky stěžovatelů tak budou ještě - byť třeba v jiné souvislosti - znovu minimálně před okresním soudem projednány a posouzeny. Taková procesní situace [i když nemůže vést k závěrům o nepřípustnosti právě projednávané ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] o to více posiluje zdrženlivost Ústavního soudu k případné kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy přisvědčily námitkám žalobců o rušení jejich držby stěžovateli, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto také Ústavní soud neshledal zákonný důvod pro vyhovění návrhu stěžovatelů na náhradu jejich nákladů řízení před Ústavním soudem ze strany krajského soudu (§62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu