ECLI:CZ:US:2017:2.US.376.17.1
sp. zn. II. ÚS 376/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Tomáše Havelky, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016 č. j. 70 Co 250/2016-138 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016 č. j. 236 C 24/2014-93, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele (dále též "žalobce"), kterou se po žalované Vladislavě Romanové domáhal zaplacení žalované částky. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce vložil dne 27. 2. 2013 na účet žalované částku 15 000 Kč, sporným byl právní důvod tohoto vkladu. Podle žalobce se jednalo o plnění na základě smlouvy o půjčce uzavřené v ústní formě, žalovaná naopak tvrdila, že nešlo o peněžní prostředky ve vlastnictví žalobce, ale o peníze, které přijala od klientky obchodní společnosti Abivia, s. r. o., zabývající se oddlužením, a žalobce je pouze vložil na její bankovní účet. Městský soud v Brně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že byla prokázána skutková verze (obrana) žalované a že mezi účastníky k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný, jak co do skutkových zjištění, tak i jejich právního hodnocení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ve věci nebyly provedeny důkazy, které by podporovaly výpověď svědkyně Idy Čápové, z níž vycházel Městský soud v Brně, naopak, provedené důkazy výpověď jmenované svědkyně vyvracejí; z dokazování rovněž nevyplynulo, že by žalovaná byla oprávněna přijímat peněžní prostředky pro společnost Abivia, neboť s ní nebyla ve smluvním vztahu. Stěžovatel má za to, že v hodnocení důkazů z hlediska pravdivosti a věrohodnosti existuje logický rozpor a že Městský soud v Brně vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Krajskému soudu v Brně stěžovatel vytkl, že svoje rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neboť uvedl-li že výpověď svědkyně Čápové nebyla jediným důkazem, který by prokazoval skutkovou verzi žalované, nedal najevo, jaké další důkazy měl na mysli.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95, nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010, N 233/59 SbNU 375 a další).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny přisvědčit, neboť takový nedostatek v projednávané věci neshledal.
Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, jaké listinné důkazy soud prvního stupně provedl, které svědky vyslechl, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jaká skutková zjištění z nich vyvodil, resp. vzal za prokázaná, a jak je právně hodnotil. Postup a rozhodnutí soudu prvního stupně byl v odvolacím řízení potvrzen jako správný a i z ústavně právního hlediska není žádný důvod k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelovo tvrzení o uzavření půjčky s žalovanou nebylo prokázáno, je podle Ústavního soudu závěrem dostatečně podloženým provedenými důkazy. K námitce stěžovatele o absenci oprávnění žalované přijímat od klientů společnosti Abivia peněžní prostředky, Ústavní soud uvádí, že účelem dokazování bylo zjistit, z jakého titulu stěžovatel vložil částku 15 000 Kč na účet žalované, uzavření jím tvrzené ústní smlouvy o půjčce však prokázáno nebylo.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, namítajících porušení základního práva na spravedlivý proces obecnými soudy, Ústavní soud proto zásadně nezkoumá, zda o hmotném právu účastníka bylo či nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem, ale zda proces předcházející takovému rozhodnutí splňoval ústavní standardy řádného řízení. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud uzavírá, že Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně se věcí stěžovatele přiměřeným způsobem zabývaly, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud uvádí, že nahlíží na rozhodnutí soudů obou stupňů v jejich celku, a proto bylo-li možné spolehlivě identifikovat rozsah dokazování z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně, nepovažoval za vadu, pokud Krajský soud v Brně poukázal na provedené důkazy en bloc, aniž by je opětovně jednotlivě označoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu