ECLI:CZ:US:2017:2.US.3805.16.1
sp. zn. II. ÚS 3805/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti advokáta JUDr. Michala Račoka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 12 Cmo 3/2016-561, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 5 Cmo 170/2011-555*), takto:
_______________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2017
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 12 Cmo 3/2016-561, v rozsahu výroků I. a II., které se týkají stěžovatele a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 5 Cmo 170/2011-555*), a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, č. j. 75 Cm 255/2008-338 (dále jen rozsudek městského soudu), byla výrokem I. zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 15.752.625,- Kč jako náhrady škody a ušlého zisku (způsobeno uzavřením smlouvy o převodu cenných papírů) a výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným v celkové výši 1.148.024,- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo u Vrchního soudu v Praze přiděleno k vyřízení senátu 5 Cmo a vedeno pod sp. zn. 5 Cmo 170/2011. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 5 Cmo 170/2011-555*), byl zamítnut návrh stěžovatele, aby do řízení vstoupila na jeho místo (žalobce) jiná právnická osoba (dále také jen "usnesení o procesním nástupnictví"). V mezidobí bylo opatřením místopředsedy Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. Cpj 439/2014, rozhodnuto o tom, že řízení mj. i ve věci 5 Cmo 170/2011 bude dokončeno senátem 12 Cmo. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 12 Cmo 3/2016-561 (dále také jen "usnesení o nákladech řízení"), byl výrokem I. potvrzen rozsudek městského soudu v bodu II. výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení mj. žalované obchodní společnosti FERONA, a. s., a to částku ve výši 305.022,- Kč. Výrokem II. usnesení o nákladech řízení byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti FERONA, a. s. náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 61.976,- Kč.
Stěžovatel je přesvědčen, že již původním přidělením jeho věci do soudního oddělení 5 Cmo bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2011 neměla být jeho věc podřazena pod obor působnosti "rozhodování o dovoláních ve věcech cenných papírů", nýbrž pod pojem "rozhodování o odvoláních ve věcech z obchodních závazkových vztahů z kupních smluv a ostatních obchodních závazkových vztahů nespecifikovaných u jiných senátů", s tím, že jde o ostatní obchodní závazkový vztah nespecifikovaný u jiných senátů, konkrétně o závazek k náhradě škody. V těchto věcech však rozhodovala v roce 2011 soudní oddělení 1 Cmo, 2 Cmo, 3 Cmo, 4 Cmo, 6 Cmo, 8 Cmo, 11 Cmo a 12 Cmo, a to v pořadí podle nápadu věci.
Stěžovatel dále namítá, že rovněž následné přidělení jeho věci senátu 12 Cmo bylo učiněno v rozporu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2014, neboť tento rozvrh práce sice opravňuje místopředsedu soudu při přetížení senátu převést určité věci na jiné senáty, avšak pouze v případě předem určené části nového nápadu. Místopředseda soudu však nebyl tímto rozvrhem práce oprávněn převést do jiného soudního oddělení věci, které již dříve napadly jinému soudnímu oddělení, jak tomu bylo i ve věci stěžovatele. Uvedený postup je podle stěžovatele v rozporu s §42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nedošlo ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení a ve věci stěžovatele již původní senát učinil úkony. Přidělení věci senátu 12 Cmo nemůže být podle stěžovatele v souladu ani s §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, neboť nebyl žádný důvod k tomu, aby soudci zařazení do soudního oddělení 5 Cmo nemohli věc stěžovatele projednat a rozhodnout. V důsledku uvedeného postupu byl odňat svému zákonnému soudci.
_______________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2017
II.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Výjimky, které z tohoto pravidla Ústavní soud připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
Pokud jde o usnesení o procesním nástupnictví, mohl námitku nezákonného soudce stěžovatel efektivně uplatnit v případném dovolání, o možnosti jehož podání byl v daném usnesení řádně poučen. Uvedený závěr platí, i pokud jde o výrok I. usnesení o nákladech řízení, proti kterému měl stěžovatel rovněž možnost podat dovolání a v jeho rámci porušení práva na zákonného soudce namítat. Pokud by stěžovatel tento procesní prostředek vyčerpal řádně, otevřel by se tím prostor pro případnou nápravu i napadeného nákladového výroku II. usnesení o nákladech řízení, a to i v rozsahu tvrzeného porušení práva na zákonného soudce, neboť o všech dosavadních nákladech daného řízení by popřípadě znovu rozhodl soud v rozhodnutí, jímž by řízení končilo.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout soudcem zpravodajem, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3365/12, a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 3364/12). Stejně tak musel být odmítnut rovněž návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 12 Cmo 3/2016-561, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu