ECLI:CZ:US:2017:2.US.3872.16.1
sp. zn. II. ÚS 3872/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 793/2016-63 ze dne 10. srpna 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 342/2014-419 ze dne 16. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 2 T 322/2013-233 ze dne 15. července 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovateli uložen za trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), sedminásobnou pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250b odst. 1, 3 tr. zákona, dvojnásobnou pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250b odst. 1 tr. zákona, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ve výroku o vině nezměněn, a za dvojnásobnou pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250b odst. 1, 3 tr. zákona a dvojnásobnou pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250b odst. 1 tr. zákona, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 1. 2012 č. j. 2 T 5/2010-478, podle §250b odst. 4 tr. zákona za použití §37a tr. zákona, §35 odst. 1 tr. zákona společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 let. Stěžovatel byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání na dobu 5 let a peněžitý trest ve výměře 150 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce 15 měsíců.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, opřené o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadených usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Shledal, že rozhodnutí krajského soudu ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání považoval za neopodstatněné. Ve věci nezjistil ani žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů obou stupňů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po celou dobu trestního řízení tvrdil, že se nemohl dopustit trestného činu při sjednání úvěru, jak je mu kladeno za vinu. Spoluobvinění se dopustili trestného činu tím, že svůj úvěr řádně nespláceli. Jeho jednáním, popsaným ve skutkové větě (pouze uvedením nesprávných údajů), však nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, neboť taková skutková podstata byla uzákoněna až s účinností nového trestního zákoníku. Trestní zákon nadto omezuje okruh osob na účastníky úvěrového vztahu, mezi něž stěžovatel nepatří. Pokud bylo soudy shledáno, že na základě vědomě uvedených nepravdivých údajů byl vyplacen úvěr, dle jeho názoru lze toto jednání, za předpokladu jeho prokázání, vázat výlučně až k okamžiku čerpání úvěru. Výklad daného ustanovení, jak jej provedly soudy, proto označuje za rozšiřující v jeho neprospěch. Je také toho názoru, že způsob, jakým soudy dospěly ke stanovení výše škody, je v rozporu s právními předpisy. Soudy vycházely automaticky z výše sjednaného úvěru, aniž by zkoumaly, jakou měrou byla výše škody zaviněna přičiněním stěžovatele. Pokud se však stěžovatel nedopustil trestné činnosti, nemohl ani způsobit poškozené škodu. Soudy se měly zabývat tím, zda by i bez přičinění stěžovatele byla škoda způsobena a v jaké výši. Má za to, že uvedením nesprávných či neúplných údajů při sjednání úvěru není způsobena žádná škoda, neboť ta vznikne až nesplácením úvěru. Protože jednáním stěžovatele nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, jeho odsouzením došlo k porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Ústavní soud také opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná i v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.
7. Tak tomu je i v projednávané věci, neboť skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově obdobných ústavních stížností podaných stěžovatelem proti jiným soudním rozhodnutím, jimiž byl uznán vinným mj. i úvěrovým podvodem podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona. V obou těchto ústavních stížnostech stěžovatel vznesl stejné námitky, jako v nyní projednávané věci, tedy že se nemohl dopustit trestného činu při sjednání úvěru, jak je mu kladeno za vinu, když taková skutková podstata byla uzákoněna až novým trestním zákoníkem, a že tedy soudy nepřípustně rozšířily výklad uvedeného ustanovení tr. zákona, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být jen účastník úvěrové smlouvy, a že soudy pochybily i při stanovení výše škody, když automaticky vycházely z výše sjednaného úvěru, aniž by se zabývaly škodou, kterou způsobil svým účastenstvím stěžovatel. Ústavní soud obě tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelem tvrzených ústavních práv (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/13 ze dne 7. 5. 2014 a sp. zn. I. ÚS 3823/13 ze dne 5. 6. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět.
8. Ústavní soud obdobně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 3823/13 připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
9. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je však přes odkazovaný článek 36 odst. 1 Listiny zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá.
11. Námitkami, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, se zabýval (obdobně jako ve věcech řešených v poukazovaných usneseních sp. zn. IV. ÚS 3244/13 a sp. zn. I. ÚS 3823/13) již Okresní soud v Hodoníně a podrobně je přezkoumal i Krajský soud v Brně (viz str. 23 až 26 jeho rozhodnutí). Posuzovaná ústavní stížnost je pak převážně identická i s obsahem podaného dovolání, s jehož argumentací se i Nejvyšší soud v mezích uplatněného dovolacího důvodu vypořádal. V tomto směru je třeba přisvědčit jeho závěru, že stěžovatel jím deklarovaný dovolací důvod (nesprávnost hmotně právního posouzení skutku) primárně staví na jiném skutkovém základě, než je ten, který se stal předmětem právního posouzení ze strany soudů nižších stupňů, když tvrdí, že sám měl být osobou, která byla jednáním žadatelů o úvěr uvedena v omyl. To je však v naprostém rozporu se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, vyjádřeným již v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, opřeným o řádně provedené a zhodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby závěry soudů přehodnocoval, pokud ovšem nezjistí porušení ústavních zásad aplikovaných v procesu dokazování. Žádný extrémní rozpor při provádění a hodnocení důkazů však nezjistil a stěžovatel ho ani netvrdí.
12. Pokud tedy soudy uzavřely, že to byl právě stěžovatel, kdo s vědomím o nepravdivosti údajů deklarovaných v písemnostech, na jejichž opatření se sám podílel, tyto postupoval zaměstnancům poškozené společnosti, které tak společně se samotnými žadateli o úvěr uváděl v omyl, nelze jejich řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska cokoli vytknout, stejně jako závěru o výši způsobené škody, do níž rozhodně nebyla započítána výše poskytnutých úvěrů, které byly řádně spláceny. Soudy se vypořádaly i s námitkou o extenzivním výkladu trestně právní normy upravující podmínky trestní odpovědnosti za trestný čin uvěrového podvodu, včetně tvrzení, že pachatelem či spolupachatelem tohoto trestného činu může být pouze žadatel o úvěr, nikoli stěžovatel, který úvěrovou smlouvu nepodepsal. Ostatně i Nejvyšší soud, jemuž především přísluší sjednocovat soudní judikaturu a činit výklad podústavních předpisů [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], v tomto směru konstatoval, že výklad a následná aplikace ustanovení §250b tr. zákona ze strany soudů nižších stupňů zcela odpovídá běžné praxi soudů a nikterak z ní nevybočuje.
13. Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
15. Za této procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí vůbec nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu