ECLI:CZ:US:2017:2.US.3900.16.1
sp. zn. II. ÚS 3900/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nikoly Markové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016, č. j. 20 Cdo 3542/2016-98, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2016, č. j. 27 Co 496/2015-78, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. července 2015, č. j. 39 Nc 19285/2009-57, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. listopadu 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v jeho důsledku porušení došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Nejvyšší soud v rámci exekučního řízení usnesením ze dne 1. září 2016, č. j. 20 Cdo 3542/2016-98, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř"), dovolání povinné (stěžovatelky) směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2016, č. j. 27 Co 496/2015-78, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. července 2015, č. j. 39 Nc 19285/2009-57, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vedené pro vymožení částky 1 007 Kč a nákladů předcházejícího řízení na základě platebního rozkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 17 C 126/2008-19. Nejvyšší soud dovolání povinné odmítl, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [viz §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a k tomu srov. výši částky, pro niž byla exekuce nařízena], a to i přesto, že v posuzované věci šlo o návrh povinné na zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 4236/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 1977/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. III. ÚS 346/14).
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve popisuje okolnosti vzniku sporu (meritorně šlo o jízdu bez platného cestovního dokladu v prostředcích veřejné dopravy) a rekapituluje průběh dosavadního řízení před obecnými soudy. Namítá, že o vydání platebního rozkazu, který sloužil jako titul pro zahájení exekuce, nebyla nikdy informována, neboť tento byl doručován toliko matce stěžovatelky. Dále podotýká, že ve vztahu k platebnímu rozkazu podala ústavní stížnost, která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1669/14. Konstatuje, že zastavení exekuce se domáhala podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí, na jehož základě byla nařízena, se dosud nestalo vykonatelným. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž nesouhlasí s jeho názorem, že odvolacím soudem bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, z čehož měl následně vyplynout závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nebylo usnesením, kterým by bylo rozhodováno o peněžitém plnění, neboť se týkalo zastavení exekuce a proti takovému rozhodnutí je podle mínění stěžovatelky dovolání přípustné. Domnívá se, že věcným neprojednáním jejího dovolání došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka rovněž brojí proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, která mají být v rozporu s právními závěry Ústavního soudu o vyloučení zastoupení nezletilého účastníka jeho zákonným zástupcem, který v řízení nikterak nechrání jeho práva a oprávněné zájmy (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3598/14 a sp. zn. II. ÚS 2748/15).
III.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. V dané věci se převážná část argumentace stěžovatelky věnuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dle jejího názoru nesprávně aplikoval §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2013 [resp. §238 odst. 1 písm. c) ve stávajícím znění]. Podle názoru Ústavního soudu však Nejvyšší soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností rozhodl o přípustnosti dovolání stěžovatelky předvídatelně a v souladu se svou rozhodovací praxí, na niž v odůvodnění odkázal. Přitom názor, že i v případě, kdy jde o zastavení exekučního řízení, je třeba při posouzení přípustnosti dovolání vycházet z výše exekuované částky (ve stávajícím případě pohledávka oprávněného ve výši 1 007 Kč spolu s náklady předcházejícího řízení ve výši 8 454 Kč), byl akceptován i Ústavním soudem (srov. např. právě usnesení ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 346/14, na něž odkazoval i Nejvyšším soud v napadeném usnesení). Nejvyšší soud tedy nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud dovolání odmítl podle zákonného ustanovení, které stanoví nepřípustnost dovolání v tzv. bagatelních věcech, u nichž je předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč.
6. Stěžovatelka rovněž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Ve vztahu k této části se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze ústavní stížnost považovat za včasný návrh. Nemohl totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2013, což znamená, že v daném případě nešlo ani o mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ani o mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť toto ustanovení předpokládá jeho odmítnutí jako nepřípustné "z důvodů závisejících na uvážení" Nejvyššího soudu, přičemž je-li podané dovolání "objektivně" nepřípustné (např. právě podle §238 o. s. ř.), Nejvyšší soud žádnou možnost uvážení nemá (a to na rozdíl od případů, kdy dospěje k závěru, že dovolání není přípustné, protože nebyly splněny podmínky stanovené v §237 o. s. ř.). Důsledkem tohoto postupu stěžovatelky je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu počala plynout již ode dne doručení usnesení odvolacího soudu, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Pokud tedy stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a v této části ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
7. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že platební rozkaz Okresního soudu v Pardubicích č. j. 17 C 126/2008-19, který byl titulem pro nařízení exekuce na majetek stěžovatelky, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 7. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 1669/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) zrušen. Skutečnost, že byl exekuční titul zrušen, s sebou pak nese logický důsledek spočívající v tom, že výkon rozhodnutí nemůže dále pokračovat a je třeba jej zastavit, neboť podklad, na základě kterého byl nařízen, zde již nadále není [viz §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
8. Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016, č. j. 20 Cdo 3542/2016-98, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ve zbytku, pokud směřovala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2016, č. j. 27 Co 496/2015-78, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. července 2015, č. j. 39 Nc 19285/2009-57, pak ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu