ECLI:CZ:US:2017:2.US.3913.16.1
sp. zn. II. ÚS 3913/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Trnkou, advokátem, AK se sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 3 Tdo 1064/2016-26, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2016 č. j. 3 To 174/2016-354 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2016 č. j. 38 T 31/2015-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla porušena jeho základní práva na zaručená čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a zároveň byl nad ním vysloven dohled probačního úředníka. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu pěti let a uloženo nahradit způsobenou škodu.
3. V předmětné věci podali stěžovatel a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté znovu rozhodl, že stěžovateli, při nezměněném výroku o vině trestnými činy podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §207 odst. 1 tr. zákoníku a §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu pěti let. Ve výrocích o vině a o náhradě škody zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že sice ve věci proběhlo maximálně obsáhlé dokazování (včetně rekonstrukce a vyšetřovacího pokusu), a tedy se již nenabízelo žádné relevantní doplnění dokazování, avšak stěžovatel nemůže mít za ústavně konformní dovozené skutkové závěry obecných soudů, a to zejména pokud se jedná o postavení svědka (zasahujícího policisty) při zákroku proti vozidlu stěžovatele. Podle stěžovatele není ani právní posouzení skutku správné, neboť hodnotí skutkový stav odlišně od provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí vycházejí z toho, že stěžovatel zjevně a vědomě oba policisty ohrozil na životě, a to ve zjevném úmyslu nerespektovat jejich pokyn k zastavení a ujet, a musel zcela reálně počítat s tím, že některého z policistů buď přímo srazí nebo ve velké rychlosti narazí do jejich služebního vozu a tím policisty ohrozí na životě či zdraví. Stěžovatel s tímto paušalizujícím nahrazováním chybějícího prokázaného přímého úmyslu od počátku řízení nesouhlasí a nemůže jej považovat za správný. Stěžovatel vždy vypovídal a popisoval situaci tak, že jeho snaha byla sice nezastavit, avšak vždy byl veden úmyslem neohrozit žádného z policistů na místě.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze také jako souvislý celek pokládat za spravedlivé.
8. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, eventuálně představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu (čímž by činilo vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem). Rozhodnutí orgánu veřejné moci nesmí být výrazem interpretační svévole, jemuž by chybělo jakékoli smysluplné odůvodnění.
9. Stěžovatelovy námitky směřují značnou měrou proti tvrzeným vadám důkazního řízení včetně hodnocení důkazů, jakož i proti závěru o formě zavinění. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu [např. již nález ÚS ze dne 1. února 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními podústavních předpisů (trestního řádu), Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují ve výše uvedeném směru dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění a reagují na námitky a tvrzení stěžovatele.
10. Námitkou stěžovatele zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, tedy přímého úmyslu k naplnění zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, se od počátku zabývaly všechny rozhodující soudy včetně soudu dovolacího. Na základě skutkových zjištění pak dospěly ke shodnému závěru, že všechny znaky skutkové podstaty tohoto zločinu jsou naplněny, tedy včetně subjektivní stránky. Své závěry opíraly o rozsáhlé dokazování a tyto závěry také náležitě a odpovídajícím způsobem odůvodnily.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Konstatuje současně, že výrok o vině je podložen dostatečným rozsahem dokazování před nalézacím soudem, a z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu.
12. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu, a jeho námitky tak lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu