ECLI:CZ:US:2017:2.US.3927.16.1
sp. zn. II. ÚS 3927/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Rudolfa Malého, zastoupeného JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem, se sídlem Pardubice, Br. Veverkových 702, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014, č. j. 1 Cmo 19/2009-218, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2016, která po doplnění podáním právního zástupce stěžovatele ze dne 7. 2. 2017 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 3 odst. 1, a v článku 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudil odvolací soud, který nepostupoval v souladu s hmotným právem a výkladovými pravidly, nerozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodnutí a nesprávně posoudil dopadající ustanovení v té době platného obchodního zákoníku. Konkrétně stěžovatel považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že zhotovené dílo bylo žalované Czech Coal Services a. s., (dále jen "žalovaná") odevzdáno a žalovanou převzato dnem 8. 2. 1996, a tímto dnem tedy končí nárok stěžovatele na valorizaci, kterou vůči žalované uplatnil. Stěžovatel je přesvědčen, že pro posouzení rozsahu nároku na valorizaci je třeba vycházet z čl. X. smlouvy o dílo č. 080095 ze dne 12. 7. 1995, kde se uvádí, že "za ukončení (pro určení "valorizace") se považuje datum předání díla do trvalého užívání formou protokolu po úspěšném provedení ATESTU". Po předání objednávek na atest a zkušební provoz se účastníci dohodli, že žalovaná cenu díla zaplatí na základě kladného ověření funkčnosti díla (vzorkovače). Celé dílo bylo v souladu s vůlí obou účastníků dokončeno a předáno žalované dne 25. 6. 1997. Z uvedeného důvodu je stěžovatel přesvědčen, že celé jednání bylo třeba posuzovat podle ustanovení tehdy účinného §548 odst. 1 věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obchodní zákoník), podle kterého pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Za provedení díla stěžovatel považuje zápis sepsaný dne 25. 6. 1997. I kdyby obecné soudy považovaly dílo za předané a převzaté dne 8. 2. 1996, není tato skutečnost důvodem pro ukončení valorizace, neboť smluvní strany si výslovně v čl. X dohodly jako ukončení obchodního případu datum předání díla do trvalého provozu po úspěšném provedení ATESTU, bez ohledu na skutečnost, který subjekt bude ATEST provádět. Stěžovatel dále uvádí, že cena díla byla řešena samostatným žalobním návrhem, který byl rozhodnut rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 1 Cmo 165/2009. V tomto řízení byl konec smluvního vztahu soudem určen na den 25. 6. 1997. Není tedy důvod, aby jeden obchodní případ byl řešen rozdílně ve dvou samostatných sporech.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 19 Cm 1049/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 9. 2008, č. j. 19 Cm 1049/2000-144, zamítl žalobu o zaplacení částky 343 391 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, č. j. 1 Cmo 19/2009-218, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit 88 895,42 Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení 254 495,58 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok I.), dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 1196/2016-347, jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 22. 9. 2008, č. j. 19 Cm 1049/2000-144, konstatoval, že není-li provedení atestu předmětem smlouvy, a je-li zajištění atestu vázáno na objednávku žalované, tj. na vznik nového smluvního vztahu, k podmínce předání díla po úspěšném provedení atestu se jako k nemožné nepřihlíží (§36 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Obchodní případ v uvedené věci tedy končí předáním díla do užívání, a stěžovatel má nárok na valorizaci ceny díla od 13. 9. 1995 do 8. 2. 1996 a jen v rozsahu míry inflace v tomto období. Vzhledem k tomu, že však stěžovatel i přes výzvu soudu výši svého nároku nedoložil, soud žalobu zamítl.
7. V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze konstatoval, že promlčecí doba počala běžet až ode dne splatnosti tvrzeného dluhu, tedy ode dne 8. 2. 1996, kdy byl také předmět díla odevzdán a převzat. Určení počátku běhu promlčecí doby v dané věci odpovídá dle odvolacího soudu také závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007. Vrchní soud v Praze se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok na valorizaci může stěžovateli náležet jen za období 13. 9. 1995 - 8. 2. 1996. Naopak Vrchní soud v Praze neakceptoval názor soudu prvního stupně, že pro určení výše nároku stěžovatele nejsou dostatečné podklady. Vrchní soud v Praze proto rozsudek soudu prvního stupně změnil, a v příloze napadeného rozsudku vyčíslil výši oprávněně (za období 13. 9. 1995 - 8. 2. 1996) stěžovatelem uplatněného nároku.
8. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1196/2016 k námitce stěžovatele, který v dovolání rozporoval závěr odvolacího soudu o tom, že dílo stěžovatele bylo žalované odevzdáno a žalovanou převzato dne 8. 2. 1996 a tímto dnem tedy končí nárok stěžovatele na "valorizaci", uvádí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Pokud stěžovatel brojí proti výkladu "valorizační doložky" ve smlouvě ze dne 13. 9. 1995, č. 080095, který učinil odvolací soud o tom, k jakému okamžiku se vztahuje ukončení valorizace ceny, tento výklad dle dovolacího soudu (s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 Cmo 387/2007-132) odpovídá použití výkladových pravidel dle §35 odst. 2 občanského zákoníku účinného do dne 31. 12. 2013 a §266 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku, a není mu tedy čeho vytknout.
9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry napadeného rozsudku z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Odvolací soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti měl za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantovalo úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
10. Na uvedeném nic nezmění ani námitky stěžovatele, který považuje za okamžik ukončení díla až zápis sepsaný dne 25. 6. 1997, ani odkaz stěžovatele na řízení vedené Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 1 Cmo 165/2009, ve kterém byl konec smluvního vztahu posouzen jiným způsobem. Jedná se totiž o nesouhlas stěžovatele s hodnocením řádně zjištěného skutkového stavu, když stěžovatel je přesvědčen, že z provedených důkazů, tedy doložených objednávek na provedení zkušebního provozu a ověření kvality, lze učinit jednoznačný závěr, že smluvní strany si v souladu s §555 odst. 2 obchodního zákoníku dohodly k prokázání řádného provedení díla zkoušky, a teprve úspěšným provedením zkoušek považovaly dílo za dokončené. Ohledně hodnocení důkazů přitom poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Na základě zjištěného skutkového stavu, který stěžovatel nerozporuje, odvolací soud pouze dospěl k závěru, že za období předcházející uzavření smlouvy, stejně tak jako za období následující po 8. 2. 1996, není možné stěžovateli valorizaci přiznat, neboť v těchto obdobích nebyla dána žádná právní povinnost směřující k provedení díla (a ani povinnost objednatele dílo převzít a zaplatit), není tu tedy skutečnost, jež by mohla být předmětem nějakého zhodnocení. Relevantní účinky smlouvy č. 080095 je totiž možné vztáhnout jen na předmět díla v ní kontrahovaný. Tomuto závěru odvolacího soudu nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti čeho vytknout.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu