ECLI:CZ:US:2017:2.US.3941.16.1
sp. zn. II. ÚS 3941/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti RASTRA AG-CZ, a. s., se sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, právně zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, AK se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 30 Cdo 541/2016-500, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015 č. j. 25 Co 136/2015-291 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 11. 2014 č. j. 42 C 82/2012-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit a užívat svůj majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě včetně čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., neboť trpěla takovými nedostatky, jež bránily jejímu projednání. K odvolání podanému stěžovatelkou proti usnesení o odmítnutí žaloby Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o námitce podjatosti. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu obvodního podala dovolání. Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolací řízení částečně zastavil a zčásti dovolání odmítl, neboť navzdory své velké obsáhlosti neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatelka v obsáhle a chaoticky formulované ústavní stížnosti podrobně popsala průběh přechozího řízení, vyjádřila zásadní nesouhlas s napadenými rozhodnutími a odkázala na řadu judikátů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka namítala, že v jejím případě došlo k odepření spravedlnosti, neboť ve věci rozhodující soudy celou věc nesprávně právně posoudily.
4. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. K námitce podjatosti, kterou stěžovatelka vznesla proti většině současných soudců Ústavního soudu, se Ústavní soud nemohl věcně zabývat, neboť za situace, kdy je namítána podjatost téměř všech soudců Ústavního soudu, vzniká problém, kdo o takto pojaté námitce má rozhodnout (viz §10 Rozvrhu práce Ústavního soudu sp. zn. Org. 1/17). Z povahy věci je zřejmé, že by o námitce podjatosti neměli rozhodovat ti soudci, kterých se tato námitka rovněž týká. Navíc tato námitka není nijak odůvodněna, neboť paušální obvinění, že "ze stávajících soudců se na této absenci ochrany vlastnických práv, správných úředních postupů, to je řetězci absolutních nečinností orgánů České republiky, které vedly k žalované škodě, podíleli dle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou" za konkrétní odůvodnění nelze považovat. Navíc, podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. (které se použije subsidiárně - viz §63 zákona o Ústavním soudu) důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v rozhodování soudce v jiných věcech (byť i stejného účastníka řízení). Z kontextu této námitky je přitom patrno, že tato podjatost je spatřována zřejmě právě v minulé rozhodovací činnosti uvedených soudců v jiných věcech. Za této situace proto II. senát pokračoval v řízení o podané ústavní stížnosti, a to i přes zmíněnou námitku podjatosti.
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
7. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. V odůvodnění napadených rozhodnutí je podrobně rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu