ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.541.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 541/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce RASTRA AG-CZ a. s., identifikační číslo osoby 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1848, zastoupena Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 15 586 988 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 82/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, č. j. 25 Co 136/2015-291, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 11. 2014, č. j. 42 C 82/2012-186, a proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, č. j. 25 Co 136/2015-291, se zastavuje.
II. Dovolání proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, č. j. 25 Co 136/2015-291, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 8. 2015, č. j. 25 Co 136/2015-291, rozhodl, že „Mgr. Martina Weissová, předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 42 C 82/2012“ (výrokem I.), potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 11. 2014, č. j. 42 C 82/2012-186, který odmítl „podání žalobce, doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 24. 4. 2012,“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrokem II.), a současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K vznesené námitce podjatosti soudkyně soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobce netvrdil žádnou skutečnost, která by byla důvodem pro vyloučení soudce podle §14 odst. 1, 4 o. s. ř., když jeho výhrady spočívaly výhradně vůči postupu, kterým soudkyně vedla řízení. Okolnosti spočívající v postupu v řízení samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v tomto postupu se projevuje samotný výkon soudnictví.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i po doplnění žaloby podáním ze dne 29. 7. 2014 trpí žaloba takovými nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Vylíčení rozhodujících skutečností je natolik kusé, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek nebo jaké skutky mají být předmětem řízení. Žalobce v rozporu s výzvou soudu prvního stupně dostatečně neindividualizoval skutkový děj, neboť v tomto směru nepostačují povšechná a obecná tvrzení, nýbrž rozhodující skutečnosti je třeba vylíčit úplně a zejména musí být natolik konkrétní, aby byl skutek a skutkový děj jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn za jiný. Žaloba je také neurčitá z důvodu, že není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností žalobce odvozuje svůj žalobní nárok a z jakých důvodů se domáhá peněžitého plnění v požadované výši, tedy na základě čeho má být o žalobním nároku rozhodnuto.
Žalobce podal dovolání jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvádí, že přípustnost dovozuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), od toho, že:
„1) aplikací §43 odst. (2) OSŘ v souvislosti s nárůstem entropie (vysokou „mírou neuspořádanosti“) „korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem“ se nalézací i odvolací soud odchýlili od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
2) poručen principu legality, to je povinnosti postupovat v souladu s čl. 2 odst. (3) Ústavy České republiky a čl. 2 odst. (2) Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS), to je, že lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem stanoveným zákonem, odvozeně od souhlasu konkludentního ze strany Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno, a
3) korupční legalizace výnosů z trestní činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům a společníkům žalobce a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce, žalobce, zneužitého k útoku na majetek žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí nadřízeného soudu o námitce podjatosti podle §16 odst. 1 o. s. ř. (nejedná se o případ, kdy je rozhodnutí zrušeno z důvodu, že rozhodoval vyloučený soudce, srov. §16b o. s. ř.). Pojem "nadřízený soud" je třeba chápat je smyslu územního uspořádání soudní soustavy, tj. ve smyslu organizačním, nikoli instančním a nelze ho tudíž zaměňovat s pojmem odvolací, či dovolací soud (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy krajský soud o vyloučení soudce okresního soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází. Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností (jako v tomto případě) současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, na tyto závěry nemá žádný vliv. Nedostatek funkční příslušnosti je tedy i v tomto případě neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 121), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně i proti rozhodnutí nadřízeného soudu zastavil.
Ve zbývajícím rozsahu (výroků II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, č. j. 25 Co 136/2015-291) Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť žádná z dovolacích námitek přípustnost dovolání nezakládá, dílem je pak dovolání vadné.
Výše citované body 1) až 3) dovolání nelze považovat za řádné vymezení dovolacího důvodu.
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 171 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatel vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda v žalobě došlo k potřebné individualizaci skutku.
Pouze zlomek obsahu dovolání se dotýká podstaty věci, tedy otázky, zda je žaloba vadná ve smyslu §43 o. s. ř. Žalobkyně v bodu 1) a 2) v uvedených souvislostech cituje a uvádí úryvky judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, usnesení ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3527/2014 a usnesení ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1244/2008), jejichž obsahem převážně je, že žaloby žalobkyně vykazují značnou míru nekoncentrovanosti, nesystematičnosti a dochází k překračování běžné míry dezinterpretace soudních rozhodnutí, na které je odkazováno (viz žalobkyní užitý termín „entropie“). Situace, kdy Nejvyšší soud v jiném řízení seznal, že při velkém úsilí lze části podání žalobkyně rámcově porozumět, nezakládá přípustnost dovolání v jiném, tedy tomto, dovolacím řízení.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod číslem 152 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003].
Jelikož soud prvního stupně vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 25. 6. 2015, č. j. 42 C 82/2012-161, v němž podrobně vysvětlil, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit, přičemž žalobkyni též poučil o důsledcích neodstranění vad, nedošlo k odklonu od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005. Jak bylo uvedeno výše, z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soudy žalobu nepovažovaly za určitou, neboť nebyly schopny dovodit, jaký konkrétní skutek má být předmětem řízení. V této věci se tedy nejedná o situaci, kdy by žalobkyně nevyhověla požadavku na doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného, a soudy se tedy neodchýlily ani od zbylé judikatury, jež byla výše vyjmenována.
Lichá je námitka žalobkyně, vyjádřená částečně v bodě 1) a hlavně v bodě 2), že by soudy učinily souhrnné zjištění (dovolatelkou označené jako „souhrnné tvrzení“, viz strana 8 dovolání). Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99 (uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), o souhrnné zjištění se jedná, je-li rozhodný skutkový stav zjištěn současně na základě všech provedených důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. O souhrnné zjištění se v dané věci nemůže jednat, neboť vady žaloby soud posuzuje na základě žaloby samotné, tj. bez jakéhokoliv provádění důkazů. Mínila-li žalobkyně uvedenou námitkou, že jsou závěry soudu nepřezkoumatelné, nelze s ní souhlasit. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, odůvodnění závěru o neurčitosti či nesrozumitelnosti žaloby může být různě obsažné, přičemž nelze vyloučit ani pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání). Odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje vady žaloby v základních rysech, leč zcela srozumitelně, když rozhodující skutečnosti byly v žalobě vylíčeny způsobem kusým a skutkový děj byl popsán povšechnými a obecnými tvrzeními, a není tedy jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jelikož žaloba v této věci odpovídá v odůvodnění uvedené charakteristice, neshledal dovolací soud, že by závěr o neurčitosti žaloby byl excesivní či svévolný. Obdobně jak již učinil Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3909/14, v případě stejné žalobkyně, též dovolací soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně byla v tomto i v jiných řízeních opakovaně upozorňována na nízkou srozumitelnost (až celkovou nesrozumitelnost) svých podání.
V části dovolání týkající se bodu 3) dovolatel převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k „užití sankcí dle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.“ Tato část neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy rovněž nemůže být shledána.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu