ECLI:CZ:US:2017:2.US.4116.16.1
sp. zn. II. ÚS 4116/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem Šimkova 1224, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 12. 2015 č. j. 25 Nc 504/2013-645 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016 č. j. 21 Co 112/2016-755, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
V řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po rozvodu svěřil soud prvého stupně napadeným rozsudkem nezletilé dcery stěžovatele do péče matky. Stěžovateli uložil přispívat na jejich výživu měsíčně v období od 1. 10. 2013 do 31. 8. 2015 na první nezletilou částkou 3 000 Kč, na druhou nezletilou částkou 3 000 Kč, resp. v období od 1. 9. 2015 částkou 4 000 Kč a 3 500 Kč. Soud dále vyčíslil nedoplatek na výživném za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 11. 2015 ve výši 29 000 Kč pro první nezletilou a 27 500 Kč pro druhou nezletilou, přičemž uložil stěžovateli je zaplatit ve lhůtě do jednoho roku od právní moci rozsudku. Dále soud upravil styk stěžovatele s nezletilými pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství vždy v každém sudém týdnu od pátku 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin, v průběhu letních prázdnin dva týdny v červenci a 10 dní v srpnu, dále střídavě každý druhý rok o prázdninách vánočních, jarních, velikonočních a podzimních.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, změnil pouze výrok o výši nedoplatku na výživném zohledňující změnu situace během odvolacího řízení tak, že nedoplatek stěžovatele za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2016 činí 49 000 Kč, resp. 42 500 Kč pro první a druhou nezletilou dceru s tím, že stěžovatel je povinen nedoplatek zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pro každou z nezletilých.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva na rodinný život a na péči o děti zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i práva nezletilých dětí na stejnou péči obou rodičů dle čl. 3, 5, 9 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatel v celé ústavní stížnosti nesprávně označuje rozsudek Městského soudu v Praze spisovou značkou rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze je však zjevné, které rozhodnutí stěžovatel napadá.
Soudy obou stupňů dle stěžovatele postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž mají oba rodiče právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou. Stěžovatel připomíná, že matka odvezla děti z jejich společného bydliště, křivě jej obvinila ze znásilnění starší dcery, v důsledku čehož byl vzat do vazby, kde strávil téměř měsíc. Obvinění byl sice zproštěn, byl však nucen vyhledat a navštěvovat psychiatra.
Stěžovatel připomíná, že styku se svými dcerami se musel domáhat předběžnými opatřeními, stejně tak, že matka jej nedostatečně informovala o situaci dcer. Stěžovatel usiloval o řešení věci dohodou, přičemž dohoda byla uzavřena v průběhu odvolacího řízení s ohledem na možnosti obou rodičů.
Stěžovatel tvrdí, že byl krácen na svých právech, a to ve prospěch matky, když oba soudy fakticky pouze potvrdily stav, který navodila sama matka, přičemž rozsah styku s dětmi zakotvený v napadených rozhodnutích nedosahuje ani rozsahu upraveného v předběžných opatřeních, ani rozsahu, který vyplynul zejména pro období měsíců června až srpna 2016 z dohody rodičů učiněné při terapeutickém sezení probíhajícím u spolku TREMEDIAS Třebíč.
Odvolací soud dle stěžovatele nevzal v potaz změnu okolností v průběhu odvolacího řízení, ani změnu názoru kolizního opatrovníka, který střídavou péči doporučil. Napadená rozhodnutí znemožňují stěžovateli podílet se relevantním způsobem na výchově nezletilých dcer a prohlubovat v nich sociální a citové vazby jak se stěžovatelem, tak jeho rodinou. Stěžovatel již nemůže o dětech spolurozhodovat jako plnoprávný rodič. Stěžovatel se snažil přizpůsobit vše tomu, aby střídavá péče byla možná, inicioval setkání u odborných institucí, které měly být rodičům nápomocny k řešení vzniklé situace, ve všech případech spolupráci ukončila matka.
Soud vůbec nepřipustil možnost podpořenou i kolizním opatrovníkem netypické střídavé péče zohledňující pracovní a tedy i časové možnosti stěžovatele a skutečnost, že matka odvezla děti daleko od jejich původního společného bydliště. Stěžovatel i kolizní opatrovník si byli vědomi nestandardnosti jimi navrženého modelu střídavé péče, byla to však jedna z mála možností, která by respektovala základní práva stěžovatele i jeho nezletilých dětí.
Stěžovatel též napadá postup soudu při rozhodování o stanovení výše výživného a zejména výše nedoplatku výživného. Stěžovatel připomíná, že v průběhu soudního řízení došlo mezi rodiči k dohodě o výši výživného v částce celkem 4 000 Kč. Tato částka vycházela z finančních možností stěžovatele, potřeb dětí a možností matky, která v té době nepracovala. Stěžovatel připouští, že potřeby dětí se s přibývajícím věkem zvyšovaly a zvyšují, zároveň připomíná, že matka nastoupila do zaměstnání.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci argumentů stěžovatele s obsahem spisu, resp. s obsahem napadených soudních rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
Dle judikatury Ústavního soudu platí, že pro nenařízení střídavé péče musí soudy uvést relevantní argumenty, resp. se vypořádat s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu jakožto s kritérii ústavně relevantními (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). Z judikatury Ústavního soudu, na kterou se odvolává též stěžovatel, rovněž vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností konkrétního případu a nejlepšího zájmu dítěte. V nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte".
Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32). Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 či sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016).
Ústavní soud tak musel zhodnotit, zda se napadená rozhodnutí dostatečně zabývala variantou střídavé péče, zda nenařízení střídavé péče bylo dostatečně odůvodněno a zároveň, zda je možno důvody nenařízení střídavé péče považovat za ochranu nejlepšího zájmu dítěte. Stejně tak Ústavní soud posoudil, že ve způsobu hodnocení důkazů a z nich dovozených právních závěrů není přítomen zjevný exces, který by umožnil Ústavnímu soudu do rozhodnutí obecných soudů ingerovat.
Z hlediska samotného rozhodnutí o svěření dětí do péče matky provedl soud prvého stupně dostatečné dokazování, mj. zprávami orgánů sociálně právní ochrany dětí Městské části Prahy 9 a Světlé nad Sázavou, zprávami mateřské školky a základní školy, kam nezletilé děti docházejí, lékařskými zprávami od dětské lékařky dětí, znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie, výpovědí soudní znalkyně u ústního jednání, několika zprávami Dětského krizového centra i zprávou Fondu ohrožených dětí. Dokazování pak dále doplnil soud odvolací, mj. zprávami spolku TREMEDIAS Třebíč o mediačních setkáních rodičů.
Soudy při úvahách o možnosti střídavé péče vzaly v potaz velmi vyhrocené vztahy mezi rodiči, nezvládání emocí na obou stranách, včetně incidentů za účasti policie, kterým byly děti přítomny, negativní vliv konfliktů rodičů na psychiku starší z nezletilých dcer, pro kterou konflikty představují nadměrnou psychickou zátěž. Podle závěru soudní znalkyně může další zatahování nezletilé do konfliktů rodičů mít vliv na vznik poruch chování. Ze znaleckého posudku též vyplynulo, že z psychologického hlediska je s ohledem na psychickou a emoční stabilitu dětí vhodnější výchova matky.
Odvolací soud pak připomenul, že ačkoli v období od června do srpna 2016 měl stěžovatel širší kontakt s nezletilými, komunikace rodičů se nezlepšila, došlo k dalším konfliktům, včetně konfliktů se zásahem policie, a to za přítomnosti obou dětí. Ačkoli se kolizní opatrovník v řízení před odvolacím soudem přiklonil k modelu střídavé péče, přičemž zohlednil i změnu stanoviska stěžovatele, který netrval na přejíždění dětí mezi Prahou a Ledčí nad Sázavou, shledal odvolací soud navržený model střídavé péče (odvozený od pracovních směn stěžovatele, bez konkrétních pevných intervalů střídání, s předáváním též prostřednictvím třetích osob) jako nerealizovatelný.
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že navržený model střídavé péče je značně nestandardní (návrh stěžovatele na č. l. 745 - 747) a režim střídání je fakticky závislý na způsobu, kterým bude zaměstnavatel stěžovatele určovat jeho pracovní dobu, resp. směny. Důvody, pro které odvolací soud navržený model střídavé péče zpochybnil, mohou dle názoru Ústavního soudu obstát a lze je považovat za důvody chránící nejlepší zájem dítěte. Pochybnost o vykonatelnosti navrženého modelu střídavé péče vyjádřil ostatně i sám kolizní opatrovník. Odvolací soud zdůraznil, že navržený model střídavé péče by byl závislý na zaměstnavateli stěžovatele či na stěžovateli samotném, vyžadoval by součinnost třetích osob (zejména prarodičů, popř. i dalších osob pověřených stěžovatelem), které nebyly účastníky řízení, a zejména pak nevykazuje takový typ stability, aby se v něm nezletilé děti s ohledem na svůj dosud nízký věk mohly orientovat. Podle odvolacího soudu určitý řád a pravidelnost je pro další vývoj dětí a zachování jistot důležitý a potřebný, zejména jestliže vztahy mezi rodiči jsou tak nepřátelské. Odvolací soud též z provedených důkazů dovodil, že konflikty vyvolávají či působí oba rodiče. Za relevantní důvody neakceptování modelu střídavé péče navrženého stěžovatelem lze považovat též tvrzení odvolacího soudu, že uvedený model by umožňoval vznik nejasných a sporných situací (např. v případě nemoci stěžovatele nebo některého z dalších zastupujících se zaměstnanců v zaměstnání stěžovatele), které by mohly být opět důvodem pro spory rodičů o výklad úpravy, což při nepřátelských vztazích rodičů a účasti dětí u konfliktů rodičů není pro děti žádoucí. Stejně tak je logická úvaha soudu o tom, že ani obecná limitace péče stěžovatele na dobu nejdéle 45 dnů v kalendářním čtvrtletí nedává odpověď na otázku, kdo by měl být garantem správnosti rozdělení péče či jak by mělo být postupováno 45. den péče stěžovatele s ohledem na jeho směny.
Lze uzavřít, že argument stabilitou, jasností a zejména pak vykonatelností navrženého modelu střídavé péče je s ohledem na velmi napjaté vztahy rodičů a výše uvedený negativní vliv konfliktů na nezletilé děti, argumentem relevantním. Rozhodnutí soudu o svěření dětí do výchovy má zajistit stabilitu vztahů, ať již půjde o péči výlučnou či střídavou, nikoli být potencionálním zdrojem konfliktů mezi rodiči a dostat se tak též do rozporu s nejlepším zájmem dětí.
Samotný argument nedostatečné komunikace mezi rodiči není sám o sobě konstantně v judikatuře Ústavního soudu považován za dostačující k vyloučení střídavé péče. Je tomu však tehdy, pokud se soudy situaci nepokusily zlepšit např. nařízením mediace (srov. např. shora zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, sp. zn. I. ÚS 1554/14, sp. zn. III. ÚS 1206/09 či sp. zn. I. ÚS 2661/10). V nyní posuzovaném případě se však odvolací soud neúspěšně pokoušel o smírné vyřešení věci, proběhla též mediace. Velmi špatné vztahy rodičů je navíc nutno hodnotit v kontextu navrženého modelu střídavé péče, který stěžovatel odvozoval od své nepravidelné pracovní doby a mohla být tak zdrojem řady nejasností, potažmo tedy dalších sporů.
Dále je nutno připomenout, že je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. V nyní posuzovaném případě starší z nezletilých dcer dle znaleckého posudku péči matky preferuje, mladší není na takovém stupni vývoje, aby mohla svoji preferenci vyjádřit.
Lze uzavřít, že v samotném hodnocení provedených důkazů Ústavní soud neshledal jakýkoli exces (tj. extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a právními závěry), který by ho opravňoval k derogačnímu zásahu ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč je v nejlepším zájmu dítěte svěřit děti do péče matky, resp. proč by v nyní posuzovaném případě byla střídavá péče z hlediska zájmů dětí nevhodná.
Jakkoli by měla být, jak opakovaně Ústavní soud konstatuje, v nejlepším zájmu dítěte péče ze strany obou rodičů, a to pokud možno rovnoměrná (střídavá), složitosti rodinných vztahů přinášejí řadu situací, kdy se nejlepší zájem dítěte ocitne v kolizi s právem rodičů na rovnoměrnou (střídavou) výchovu dítěte. Nejlepší zájem dítěte pak musí dostat přednost před právem rodičů na střídavou péči.
Pokud jde o samotný rozsah styku, zohlednil soud skutečnost, že starší z dcer začala navštěvovat základní školu. Opět nelze považovat za excesivní úvahu, že širší rozsah styku zahrnující též všední dny není možné fakticky realizovat, též s ohledem na zaměstnání otce.
Pokud jde o výši výživného, soud zohlednil všechny relevantní okolnosti nutné pro určení rozsahu vyživovací povinnosti. Matka požadovala částku 5000 Kč na starší z nezletilých dcer a 4 000 Kč na mladší z nich. Soud matce sice plně nevyhověl, jak bylo shora rekapitulováno, stanovil však výživné vyšší, než které byl ochoten hradit stěžovatel. Z obou napadených rozhodnutí plyne, že soud dostatečně zohlednil příjmové možnosti stěžovatele i matky, potřeby obou dcer, své závěry dostatečně zdůvodnil, přičemž jak samotná výše výživného, tak úvahy soudu nevykazují jakýkoli výkladový exces. I zde Ústavní soud připomíná, že spravedlivou rovnováhu mezi kolidujícími zájmy musí primárně nacházet obecné soudy, neboť jde v prvé řadě o otázky skutkové, o hodnocení důkazů, resp. o bezprostřední kontakt s účastníky řízení. Ústavní soud pak nemůže suplovat roli další (již třetí) skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinněprávní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných, citových i majetkových vztahů v situaci po rozpadu rodiny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
Lze shrnout, že obecné soudy se dostatečně zabývaly všemi aspekty, které jsou z pohledu judikatury Ústavního soudu relevantní pro rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí. V postupu soudů pak Ústavní soud neshledal jakýkoli prvek libovůle, který by mohl vést k porušení práva na soukromý a rodinný život stěžovatele.
Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, její konfrontaci s napadenými rozhodnutími i obsahem spisu nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu