ECLI:CZ:US:2017:2.US.4143.16.1
sp. zn. II. ÚS 4143/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Bauera, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, č. j. 15 Co 159/2016-186, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 9. 2015, č. j. 51 C 155/2011-118, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení části výroku I v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 51 C 155/2011-118, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (ČEZ Distribuce, a. s.) domáhal po stěžovateli zaplacení částky 75.936 Kč s příslušenstvím (výrok I) a výrokem II stejného rozsudku byla žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 104.100 Kč. Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu neoprávněného odběru elektrické energie. Žalobce totiž podle obvodního soudu nepředložil žádné důkazy o tom, že měřící zařízení bylo poškozeno již předtím, než se k elektroměrnému rozvaděči dostavili pracovníci demontážní firmy. V předmětném sporu tak šlo o střet dvou zcela rovnocenných vlastnických práv, která mají garantován stejný rozsah ochrany. Vlastnické právo bylo porušeno jednáním žalobce, a to jak porušením obecné prevenční povinnosti, tak také v okamžiku, kdy měl být zjištěn údajný zásah - porušení měřícího zařízení. Žalobce navíc stěžovateli neumožnil, aby byl přítomen demontáži předmětného elektroměru. Zásah do měřícího zařízení či neoprávněný odběr elektřiny stěžovatelem neprokázal podle obvodního soudu ani znalecký posudek.
3. K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 14.030 Kč s příslušenstvím, když ve zbývající části výroku I prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění rozsudku městský soud zejména odkázal na provedené dokazování, z něhož podle jeho názoru vyplynulo, že k neoprávněnému odběru elektřiny nepochybně došlo, když na měřícím zařízení byl prokázán zásah do tohoto měřícího zařízení mající vliv na údaje o skutečné spotřebě. Stěžovatel tak je za takovýchto okolností za neoprávněný odběr elektřiny odpovědný, když v řízení nebylo prokázáno, že by poškození elektroměru způsobila třetí osoba. Na druhou stranu však vzhledem k tomu, že v několika letech po výměně elektroměru spotřeba u stěžovatele narostla jen nepatrně, odvolací soud dospěl k závěru, že náhradu za neoprávněný odběr stěžovatel fakticky uhradil zaplacenými zálohami a ročním vyúčtováním spotřeby elektřiny. Protože však stěžovatel objektivně odpovídá za zjištěný neoprávněný odběr, bylo mu uloženo zaplatit žalobci alespoň náklady vzniklé v souvislosti se zjištěním neoprávněného odběru. Výrok o nákladech řízení odvolací soud opřel o §150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele pak odvolací soud shledal v tom, že na jedné straně došlo k neoprávněnému odběru elektřiny, na druhé straně však skutkové okolnosti týkající se výše náhrady škody vyšly najevo až v průběhu dokazování před odvolacím soudem.
4. K odvolání stěžovatele Nejvyšší soud výrok II rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení (tedy, že za použití §150 o. s. ř. se náhrada nákladů nepřiznává žádnému z účastníků řízení) usnesením ze dne 22. 2. 2017, č. j. 25 Cdo 469/2017-209, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž podle Nejvyššího soudu při svém rozhodování přihlédl jen k některým okolnostem, které mohly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ovlivnit, avšak zcela pominul uvážit okolnosti další. Zejména nezohlednil otázku majetkových, sociálních či osobních poměrů účastníků, a také to, jak se rozhodnutí o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů dotkne poměrů toho, kdo měl ve věci převážný úspěch (tzn. stěžovatele).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odvolací soud nijak neodůvodnil, proč dospěl k závěru, že k neoprávněnému odběru elektřiny skutečně došlo a že údajné zásahy do měřícího zařízení měly za následek zkreslení údajů o skutečné spotřebě. Odvolací soud se prý rovněž nevypořádal s předchozí argumentací nalézacího soudu a nevysvětlil, proč ji pokládá za chybnou. Už jen takovýto postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (na kterou stěžovatel příkladmo odkazuje) a znamená porušení práva na spravedlivý proces. Důkazy, které odvolací soud hodnotil jinak, v rámci odvolacího řízení neprovedl a nedal ani stěžovateli příležitost se k tomuto jinému hodnocení věci vyjádřit. Odvolací soud údajně také nerespektoval příkazy plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se vlastnických práv.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
8. Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně zasahují do právní sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by navíc bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. V nyní projednávané věci je spor veden o částku 14.030 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce (až na výjimky) neumožňuje ani podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14 ze dne 8. 1. 2015, kde Ústavní soud považoval za bagatelní částku 32.700 Kč i s ohledem na to, že byla předmětem sporu mezi podnikateli), je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy zcela výjimečně. V předmětné věci nelze rovněž přehlédnout, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí ztotožnil s právními východisky, jež žalobce předložil v odvolání. K tomuto odvolání se přitom, jak plyne z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, stěžovatel mohl vyjádřit. Již tato okolnost značně oslabuje stěžovatelovu primární argumentaci o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo zcela překvapivé, protože soudem použitá argumentace mu nebyla vůbec předestřena.
11. Pokud stěžovatel namítá rozpor s nálezy sp. zn. I. ÚS 726/10 a I. ÚS 202/06, je třeba uvést, že Ústavní soud samozřejmě nijak nezpochybňuje obecné východisko ohledně rovnocennosti vlastnického práva dodavatele i odběratele energie. Oba stěžovatelem zmiňované případy se však podstatně liší od nyní rozhodované věci, a to jednak výší žalované částky (nejednalo se o případy bagatelní - v jednom případě šlo o 110.000 Kč, ve druhém o 667.770,53 Kč), jednak tím, že zatímco v citovaných obou případech šlo o náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny, jednalo se v nyní projednávané věci toliko o přiznání nákladů vzniklých v souvislosti se zjištěním neoprávněného odběru. Rovněž je třeba uvést, že v obou těchto věcech Ústavní soud shledal pochybení ohledně porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, zatímco v nyní projednávaném případě exces ohledně provedeného dokazování zdejší soud nezjistil.
12. Ústavní soud má tedy za to, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu