ECLI:CZ:US:2017:2.US.4186.16.1
sp. zn. II. ÚS 4186/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Čestmíra Káni, zastoupeného JUDr. Hanou Švábenskou, advokátkou, se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2016, č. j. 57 Co 406/2016-66, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výrocích, jimiž mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, a to s tvrzením, že tímto rozhodnutím bylo porušeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. října 2016, č. j. 57 Co 406/2016-66, ve výroku I. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. března 2016, č. j. 37 C 293/2015-38, jímž byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost vydat měřící zařízení (plynoměr) v tomto rozsudku blíže specifikované (dále jen "předmětné měřící zařízení"), a řízení zastavil. Výrokem II. žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 712 Kč; výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 3 085,50 Kč. Vzhledem k tomu, že řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, zkoumal odvolací soud procesní zavinění za toto zastavení [srov. §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. V této souvislosti dovodil, že žaloba byla podána důvodně, neboť žalovaný požadované předmětné měřící zařízení žalobci vydal. Za dané situace bylo zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného důvodné, pročež mu vznikla i povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
II.
3. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, resp. jeho nákladové výroky. Nejprve rekapituluje okolnosti vedoucí ke vzniku sporu a dosavadní průběh řízení. Svoji obranu proti žalobě stavěl na tom, že měl uzavřenou platnou distribuční smlouvu k odběru plynu, k jejímuž ukončení nedošlo, takže neviděl důvod k demontáži předmětného měřícího zařízení. Dále uvádí, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně a po podání odvolání došlo mezi účastníky řízení k mimosoudnímu narovnání, na jehož základě vzal žalobce svoji žalobu zpět, a to poté, co mu stěžovatel předmětné měřící zařízení vydal. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že k zásahu do práva na soudní ochranu došlo nesprávnou a striktní interpretací §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož se při stanovení náhrady nákladů řízení uplatňuje zásada úspěchu ve věci. Zdůrazňuje, že soud při rozhodování o nákladech řízení pominul skutečnost, že žaloba byla podána zcela zbytečně a účelově, když ani samotný žalobce nemohl mít zájem na jejím výsledku. V této souvislosti poukazuje na to, že žalobce jako provozovatel distribuční soustavy má zájem, aby do předmětného odběrného místa byl plyn dodáván, což byl i zájem žalovaného. Za dané situace mělo být adekvátním řešením pokračování v dodávkách plynu a nikoliv soudní žaloba na vydání plynoměru, v jejímž důsledku vznikly zbytečně náklady řízení.
III.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Právě výše uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
6. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Jak je z odůvodnění výše napadeného rozhodnutí patrné, odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Jednalo se přitom o aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř., který se v případě zastavení řízení uplatní (nikoliv tedy o aplikaci §142 odst. 1 o. s. ř., jak nesprávně uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti). Předpokladem uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu je zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a rovněž důvodnost žaloby. V dané věci byly všechny tyto předpoklady splněny, přičemž odvolací soud se rovněž vyslovil k otázce důvodnosti podání žaloby. Závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, rovněž přiměřeně podrobně a ve shodě s §169 o. s. ř. odůvodnil a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti preferuje výkladovou variantu jinou, a sice že žaloba byla podána zcela zbytečně a tudíž zavinění za zastavení řízení nelze spatřovat na jeho straně, jde z jeho strany toliko o polemiku postrádající jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Nadto nelze přehlédnout, že k uzavření narovnání se žalobcem a vydání žalovaného měřícího zařízení stěžovatel přistoupil až po vydání pro něj nepříznivého rozsudku soudem prvního stupně. Pakliže měl stěžovatel zájem na eliminaci nákladů řízení, mohl se takto zachovat podstatně dříve.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu