ECLI:CZ:US:2017:2.US.4200.16.1
sp. zn. II. ÚS 4200/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. Františka Makovského, zastoupeného Mgr. Lukášem Fiedlerem, advokátem se sídlem Komenského 255/21, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2016, č. j. 25 Cdo 3714/2016-65, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. února 2016, č. j. 21 Co 77/2016-35, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2016, č. j. 0 Nc 10125/2015-22, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na zachování lidské důstojnosti a právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. ledna 2016, č. j. 0 Nc 10125/2015-22, odmítl podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podání žalobce jako nejasné. K tomu uvedl, že usnesením vyzval žalobce (stěžovatele) k odstranění vad podání spočívajících v jeho nejasnosti. Žalobce sice na výzvu reagoval, avšak své předchozí podání v intencích této výzvy řádně nedoplnil a neopravil, a proto muselo být odmítnuto.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. února 2016, č. j. 21 Co 77/2016-35, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že původní podání žalobce postrádalo jednu ze základních náležitostí žaloby ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., a to určité a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž by logicky vyplývalo žalobní žádání. Na výzvu soudu prvního stupně žalobce sice reagoval, avšak i jeho další podání postrádalo určité a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností a nedávalo logický podklad pro žalobcovy požadavky uplatňované v žalobním petitu.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2016, č. j. 25 Cdo 3714/2016-65, odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud obdobně jako soudy předchozích instancí konstatoval, že dovolatel ve svých podáních uvádí nepřehledný celek skutečností, rozhodnutí soudů vydaných v různých řízeních a odkazů na různá ustanovení právních předpisů (zákoníku práce, občanského zákoníku a trestního zákoníku), aniž by bylo zřejmé, jak všechna tato tvrzení souvisejí, jaký mají vztah k nyní probíhajícímu řízení a co konkrétně jimi žalobce sleduje. S ohledem na výše uvedené se proto závěr odvolacího soudu, že byly splněny zákonné podmínky pro odmítnutí žalobcova podání, neodchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje přípustnosti ústavní stížnosti a rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. V tom, že se obecné soudy odmítly zabývat jeho podáním, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Poukazuje přitom na skutečnost, že žalobu podával jako laik a tomu mělo odpovídat poučení soudu prvního stupně. Toto poučení považuje za obecné a formulářové, které nereflektuje konkrétní návrhy stěžovatele. Podle názoru stěžovatele by mělo poučení soudu směřovat přímo k podání stěžovatele, mělo by jej přesně informovat, v jakých konkrétních částech soud spatřuje nejasnosti a co konkrétně soud požaduje k doplnění či upřesnění. Poučení soudu považuje stěžovatel za matoucí a zavádějící. Vyslovuje přesvědčení, že soudy v dané věci neměly aplikovat §43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §79 o. s. ř. Stěžovatel konečně poukazuje na průtahy v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 K 42/2005 od roku 2005, v čemž také spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Za účelem prověření tvrzení stěžovatele si Ústavní soud vyžádal příslušný spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nc 10125/2015, po jehož nastudování seznal, že postup obecných soudů při posuzování náležitostí žaloby lze považovat za ústavně konformní.
8. Stěžovatel v prvé řadě brojil proti tomu, že jeho podání bylo odmítnuto na základě §43 odst. 2 o. s. ř. pro neurčitost a nesrozumitelnost. Co se týče otázky naplnění podmínek pro aplikaci §43 odst. 2 o. s. ř., lze odkázat na podrobné odůvodnění napadených usnesení, zejména pak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Z ústavněprávního hlediska lze snad k němu dodat jen tolik, že odmítnutí nesrozumitelného, neurčitého, nejasného či neúplného podání kvalifikovaně poučeného účastníka nepovažuje Ústavní soud za odpírání spravedlnosti a porušení práva na přístup k soudu. V občanskoprávním řízení leží odpovědnost za naplnění jeho účelu na účastnících tohoto řízení v daleko větší míře, než tomu je v soudních řízeních jiných. Jsou to však soudy, kdo řízení vede, a musí proto porozumět jeho podstatným právním a skutkovým okolnostem, pročež musí být nadány pravomocí si jejich upřesnění od účastníků vyžádat, a to i s eventualitou negativních důsledků, které mohou pro účastníky v případě nevyhovění soudu nastat. Tyto pravomoci, ostatně jako žádné jiné, pochopitelně nemohou být v právním státě neomezené. Soudce musí být nadán zvýšenými schopnostmi porozumění psanému textu i mluvenému projevu. Jakkoliv jsou tyto schopnosti u každého soudce samozřejmě jiné, a tudíž může být částečně jiný i způsob vedení každého jednotlivého řízení, je třeba zajistit, a to i cestou řízení o ústavní stížnosti, aby soudci svého nadřazeného postavení neužívali k usnadnění toliko svých úkolů či dokonce sankcionování jim nelibých osob. Proto musí být jakýkoliv procesní postup řádně racionálně odůvodněn, aby se předešlo soudní svévoli a v důsledku toho odpírání spravedlnosti účastníkům řízení.
9. Tyto náležitosti jsou však v dané věci splněny. Ústavní soud prozkoumal příslušný spis soudu prvního stupně a neshledal v jeho závěru o nemožnosti věcně projednat stěžovatelovu žalobu projev excesu, svévole či libovůle. Přihlédl přitom především k tomu, že stěžovatel byl na nejasnost svého podání upozorněn. Závěr o faktické nesrozumitelnosti či nejasnosti žaloby považuje Ústavní soud za zcela racionálně, skutkově i právně odůvodněný.
10. Pokud stěžovatel soudu prvního stupně vytýkal, že ho nedostatečně poučil, resp. že jeho poučení není konkrétní, ale naopak jde o toliko o formulářové poučení obecného charakteru, z něhož jako laik nemůže seznat, v čem byly spatřovány nedostatky, Ústavní soud tyto námitky nesdílí. V této souvislosti lze odkázat zejména na usnesení na č. l. 10 vyžádaného spisu, z něhož se nepodává, že by mělo obecný charakter, jak se snaží namítat stěžovatel, ale přímo cílí na konkrétní náležitosti žaloby. V usnesení se totiž mj. uvádí, že stěžovatel má doplnit své podání o to, jaká konkrétní povinnost má být žalobou uložena, zda se jedná případně o návrh na výkon rozhodnutí, vynesení jakého konkrétního petitu se stěžovatel domáhá atd. Objasnění těchto náležitostí je přitom podmínkou pro vedení řízení. Je pravdou, že stěžovatel na výzvu soudu reagoval, avšak opět pouze povšechně a nejasně. Na základě uvedeného nelze uzavřít, že by se obecné soudy nesnažily zjistit okolnosti podstaty celého případu. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že úkolem obecných soudů v civilním soudnictví není z toliko obecných či nejasných nebo nesrozumitelných tvrzení dovozovat, čeho se žalobce vlastně domáhá a v čem spatřuje porušení svých práv. Pokud stěžovatel po výzvě, která byla soudem prvního stupně vůči stěžovateli řádně uplatněna, své podání v souladu s pokyny soudu nedoplnil, nezbývalo soudu prvního stupně nic jiného, než návrh dle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
11. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na průtahy v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové. Avšak vzhledem k tomu, že ve stížnostním petitu proti tomu řízení nikterak nebrojil (navíc není zcela zřejmá souvislost tohoto řízení s věcí, které je předmětem této ústavní stížnosti), Ústavní soud se touto částí ústavní stížnosti blíže nezabýval.
12. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu