ECLI:CZ:US:2017:2.US.4256.16.1
sp. zn. II. ÚS 4256/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. B., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, AK se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 4. 2016 č. j. 29 T 11/202-8679 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2016 č. j. 2 To 54/2016-8703, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností zjistil Ústavní soud, že napadenými rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. V řízení se stěžovatel domáhal povolení obnovy ohledně dvou skutků, které nalézací soud kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., (skutek popsaný v bodě A. I. výroku rozsudku) a pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., (skutek popsaný v bodě A. II. výroku rozsudku).
3. Návrh na obnovu stěžovatel podal dle svého tvrzení proto, že vyvstaly nové skutečnosti a nové důkazy, které jsou způsobilé prokázat, že se úmyslného podvodného jednání nedopustil a že za naftu, jež měla být předmětem podvodného jednání, zaplaceno bylo. Argumentoval tím, že obdržel nové informace od Ing. J. K., který byl jednatelem poškozené společnosti TRANS JKC, s. r. o., a který inicioval podání trestního oznámení na stěžovatele. Ing. J. K. sdělil stěžovateli pro danou věc zcela klíčové informace, které se dozvěděl od M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Heřmanice. Konkrétně skutečnost, že bratr M. M., který v rozhodné době působil jako společník společnosti MUGADOV, s. r. o., byl zmocněn společností TRANS JKC, s. r. o., k dohledání finančních toků ohledně nafty a byl rovněž oprávněn inkasovat peníze za naftu pro zmocnitele. Stěžovateli bylo potvrzeno, že za naftu bylo zaplaceno k jeho rukám v plné výši.
5. Návrh na obnovu řízení soudy zamítly s odůvodněním, že se o nové skutečnosti ani důkazy nejedná, přičemž zpochybnily i jejich hodnověrnost a pravdivost.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy přistoupily k posuzování stěžejní a jediné v řízení o povolení obnovy zkoumané otázky, tj. zda by skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, předpojatě, když vůbec nezohlednily jejich možný dopad do skutkového děje. Soudy tvrzené skutečnosti a předložené důkazy úplně odmítly zohlednit a při svých úvahách se dopustily zásadních pochybení, která stěžovateli znemožnila se prostřednictvím těchto dosud neznámých důkazů v obnoveném procesu hájit a "prokázat" nevinu. Došlo tak k odepření přístupu k soudu.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení. Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
12. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
13. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily jím navrhované nové skutečnosti a důkazy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy řádně vyložily, proč nejsou dány podmínky pro obnovu řízení. Soudy v obnovovacím řízení konstatovaly, že stěžovatel předkládá novou verzi skutkového stavu věci na základě velkého objemu důkazů a do děje nezapadající. Velmi podrobně se zabývaly touto novou verzí, přičemž dospěly k závěru, že jím předložená nová verze se jeví jako vysoce nepravděpodobná, a náležitě zvážily, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost nového rozhodnutí vůči stěžovateli. Je třeba opětovně zdůraznit mimořádný charakter tohoto prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014). Ústavní soud tedy nemá důvod závěry krajského a vrchního soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu