ECLI:CZ:US:2017:2.US.514.17.1
sp. zn. II. ÚS 514/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem Lidická 336/28, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 39 Co 210/2016-200, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (viz níže) splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a výživného stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilému P. G., jehož matkou je L. G.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z Ústavním soudem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 322/2013, obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 50 P 322/2013-159, svěřil nezletilého P. do střídavé péče rodičů tak, že každý lichý týden v roce bude v péči matky, a každý sudý týden v roce bude v péči stěžovatele s výjimkou měsíců červenec a srpen (výroky I. a II.). Dále obvodní soud stanovil stěžovateli vyživovací povinnost k nezletilému, a to počínaje dnem 1. 9. 2013 ve výši 3.500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 11. 2013 ve výši 2.400 Kč měsíčně (výrok III.) a současně mu uložil ve třech splátkách uhradit nedoplatek na výživném ve výši 29.400 Kč (výrok IV.). Výživné na nezletilého P., počínaje dnem právní moci výroku I. o svěření nezletilého do střídavé péče rodičů, obvodní soud neurčil (výrok V.). V neposlední řadě pak rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.). Své rozhodnutí o svěření nezletilého do střídavé výchovy obvodní soud mj. zdůvodnil tím, že ve znaleckém posudku, vypracovaném PhDr. Evou Hofírkovou, znalkyně sice "uvedla, že střídavá péče se v tomto případě nejeví jako zcela ideální, nicméně připustila, že do budoucna by se vše mohlo změnit s tím, že v tuto chvíli asymetrická střídavá péče, respektive nadstandardní úprava styku otce s nezletilým, je postačující pro přirozené rozvíjení citové vazby mezi (stěžovatelem) a nezletilým. Zároveň zdůraznila, že nezletilý je na takové mentální úrovni, že je zapotřebí zohledňovat jeho názor, kdy je schopen se k situaci vyjadřovat ať již verbálně či neverbálně." Obvodní soud se však zcela neztotožnil s doporučením znalkyně a s argumentací matky, když vycházel především z aktuální zprávy kolizního opatrovníka (Městská část Praha 5, orgán sociálně-právní ochrany dětí - OSPOD), a to ze dne 17. 2. 2016. "Právě z této zprávy v konkrétním případě nabyl přesvědčení o vhodnosti střídavé péče. I když nezletilý verbálně vyjádřil, že by na současné situaci a rozsahu kontaktu se (stěžovatelem) nechtěl nic měnit, na neverbální úrovni dával zcela jasně najevo silnou citovou vazbu ke (stěžovateli). V prostředí u (stěžovatele) se choval zcela přirozeně, a to i za přítomnosti jeho přítelkyně." Obvodní soud proto konstatoval, že "prostředí u (stěžovatele) nezletilému vyhovuje, je zde spokojen také proto, že zde má své vrstevníky. Tuto možnost u matky naprosto postrádá, sám uvedl, že v bydlišti matky kamarády nemá a volný čas tráví s dědečkem nebo matkou, při šetření u matky působil zaraženě a zakřiknutě." Obvodní soud dále zdůraznil, že "nelze zohledňovat pouze přání, postoje rodičů a jejich pohled na danou problematiku, ale musí být bráno v úvahu právě to, jak se nezletilý v tom kterém prostředí cítí, jak reaguje a jak se v daném prostředí projevuje. Právě pro zjištění těchto reakcí nezletilého vyžadoval šetření poměrů v místě bydliště každého z rodičů za přítomnosti nezletilého." S ohledem na výše uvedené obvodní soud uzavřel, že "střídavá péče v tomto případě je zcela optimální", neboť u nezletilého dítěte v tomto věku "je podstatné a v jeho zájmu, aby doba, kterou stráví u každého z rodičů, byla zcela ucelená, a probíhala naprosto kontinuálně."
4. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podala matka nezletilého odvolání, v němž nesouhlasila se způsobem, jakým rozhodl o úpravě výchovných poměrů nezletilého, neboť byla toho názoru, že obvodní soud "zcela ignoroval" závěry znaleckého posudku, ústní výpověď znalkyně, přání dítěte i návrh kolizního opatrovníka. Poukázala na to, že soud měl k dispozici několik výpovědí P., kdy "se jasně a rozhodně vyjádřil, že si přeje být víc u matky", a argumentovala, že "dokonce i v psychologickém posudku je uvedeno, že střídavá péče pro nezletilého by byla nadměrnou zátěží."
5. Městský soud v Praze o podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve všech jeho výrocích změnil. Konkrétně výroky I. a II. tak, že nezletilý P. se svěřuje do péče matky (výrok I.); ve výrocích III. až V. rozsudku obvodního soudu ohledně výživného městský soud upravil stanovené částky vyživovací povinnosti stěžovatele (na 3.000, resp. 2.500 Kč měsíčně) a také výši nedoplatku na výživném (na 52.000 Kč) (výroky II. a III.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, nicméně neztotožnil se s jeho právními závěry ohledně stanovení střídavé péče nezletilého. Městský soud rovněž vycházel z předmětného znaleckého posudku, jakož i z výpovědi znalkyně, z něhož dle jeho názoru "jednoznačně vyplynulo, že v současné době by střídavá péče obou rodičů nebyla ideální, kdy současně je s ohledem na mentální úroveň nezletilého třeba respektovat jeho názory, neboť je již schopen se verbálně či nonverbálně k nastalé situaci vyjadřovat." Městský soud proto přisvědčil odvolacím námitkám matky, neboť "samotné přání nezletilého P. nebylo dostatečně zohledněno. Z obsahu spisu se opakovaně podává, že by si přál být více s matkou než se (stěžovatelem)." Městský soud v této souvislosti dovodil, že "z chování a projevů nezletilého bylo jednoznačně patrné, že si přeje setrvat v péči matky, v prostředí ve kterém pociťuje jistotu. Ani sám (stěžovatel) nezpochybnil, že syn má k matce pevné citové pouto, že ji preferuje a má u ní pocit bezpečného zázemí." Současně bylo dle městského soudu třeba zohlednit i stanovisko opatrovníka, který se taktéž v zájmu nezletilého přikláněl ke svěření dítěte do výlučné péče matky a stanovení širšího styku. S ohledem na tyto okolnosti proto městský soud konstatoval, že dosavadní faktický styk stěžovatele s nezletilým, který o něho pečuje od středy do neděle v sudém týdnu a od čtvrtka do pátku v lichém týdnu, tj. "v rozsahu podporovaném oběma rodiči je dostačující", neboť "je ku prospěchu nezletilého stýkat se v širším rozsahu se svým otcem, který tak může pozitivně ovlivňovat jeho další rozvoj, avšak tuto skutečnost bude muset soud prvního stupně zahrnout právě do svého rozhodnutí o úpravě styku." Přestože tedy městský soud zdůraznil, že "velmi kladně hodnotí" postoje rodičů, kteří jsou v zásadě schopni se na rozhodných věcech dohodnout, potřeby nezletilého doposud hradili více méně rovným dílem, mají o syna zájem a zajišťují mu svými výchovnými postoji prostor pro zdárný vývoj, uzavřel, že "je však třeba upřednostnit jeho přání, neboť v jeho zájmu je především stabilita výchovného prostředí, které preferuje v současné době u své matky."
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry městského soudu nesouhlasí a ve své argumentaci [podpořené citací závěrů z judikatury Ústavního soudu, zejména pak z nálezů sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) a sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] uvádí konkrétní okolnosti, k nimž měl městský soud přihlédnout (splnění v citovaných nálezech vymezených kritérií u obou rodičů v podstatě stejně, s výjimkou přání nezletilého) a zohlednit je při svém odmítavém stanovisku ke stanovení střídavé výchovy nezletilého. Stěžovatel je proto toho názoru, že v projednávaném případě neexistují žádné specifické okolnosti, které by bránily stanovení střídavé péče nezletilého, neboť negativní stanovisko matky nezletilého není legitimním důvodem pro její odmítnutí a názor "devítiletého syna je důležitým vodítkem, nikoliv však pouze jediným." S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel uzavírá, že městský soud se ve svém rozhodnutí neřídil závěry z judikatury Ústavního soudu k otázce střídavé výchovy, čímž se dopustil porušení stěžovatelových základních práv. V závěru stěžovatel namítá rovněž porušení práva na spravedlivý proces, neboť prý městský soud nezohlednil aktuální skutečnost, kterou představuje souhlas opatrovníka se střídavou výchovou, jak vyplývá z jednání ze dne 26. 10. 2016, přičemž městský soud naopak zdůraznil, že je třeba přihlédnout k negativnímu stanovisku kolizního opatrovníka.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry městského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž městský soud (na rozdíl od obvodního soudu) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, jak se stěžovatel domáhal.
9. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
10. Jak stěžovatel správně poukazuje, za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
11. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že všechna tato kritéria oba rodiče splňují rovnoměrným způsobem, výjimkou je přání nezletilého, v němž se vyslovil pro zachování stávajícího rozsahu styku s oběma rodiči, nicméně dle stěžovatele je přání nezletilého zásadním vodítkem, nikoliv však jediným kritériem.
12. S tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud v obecné míře ztotožňuje, neboť vychází ze závěrů judikatury Ústavního soudu, v níž ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).
13. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí. Na základě toho dospěl k závěru, že městský soud (na rozdíl od obvodního soudu) v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť ve zjištěných skutečnostech neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, jíž se stěžovatel domáhá. Ústavní soud se tak neztotožňuje s klíčovou argumentací stěžovatele, v níž namítá rozpor závěrů městského soudu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel (s oporou v jejích závěrech) totiž dovozuje, že v jeho případě byla "naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče", vymezená Ústavním soudem, zejména v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž stanovil onu premisu, že "svěření dětí do střídavé péče má být pravidlem, nikoliv výjimkou". Ústavní soud k tomu ovšem poznamenává, že z citované judikatury Ústavního soudu (včetně ze stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14) současně vyplývá, že tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte, což však v daném případě splněno nebylo, neboť nezletilý opakovaně vyjádřil přání zachovat stávající rozsah styku s oběma rodiči.
14. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že svěření nezletilého dítěte do střídavé péče i za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, na což v daném případě poukázala i znalkyně v předmětném znaleckém posudku.
15. Skutečnost, že oba rodiče splňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou a nadto jsou schopni vzájemné dohody a v podstatě bezproblémové komunikace ohledně způsobu výchovy nezletilého, jako je tomu i v nyní projednávaném případě, se ovšem současně musí odrazit i na úpravě rozsahu styku nezletilého s rodičem, do jehož výlučné péče svěřen nebyl. Uvedené pak platí obzvláště za situace, kdy takto široce nastavenému styku (blížícímu se charakteru asymetrické střídavé výchovy) nebrání žádné další specifické okolnosti, které by takovou úpravu výchovných poměrů činily rozpornou s nejlepším zájmem nezletilého dítěte.
16. Ústavní soud v této souvislosti, nad rámec výše uvedeného, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
17. Ani s námitkou stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že městský soud nezohlednil aktuální skutečnost v podobě souhlasu kolizního opatrovníka se střídavou výchovou, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je toho názoru, že městský soud jej naopak zohlednil, byť jeho formulace, že je třeba zohlednit stanovisko kolizního opatrovníka, který se "přikláněl ke svěření dítěte do výlučné péče matky a stanovení širšího styku", se může jevit matoucí. Z vyjádření kolizního opatrovníka nezletilého na ústním jednání ze dne 26. 10. 2016 (viz audiozáznam CD na č. l. 197 spisu) sice skutečně vyplývá, že stanovení "střídavé péče nejde oproti zájmům dítěte", nicméně tím je míněna "asymetrická střídavá výchova ... od středy do pondělí a další týden čtvrtek až pátek." Jak vyplývá i ze skutkových zjištění městského soudu, toto vyjádření odpovídá stávajícímu faktickému rozsahu styku stěžovatele s nezletilým (nepřesně označovaného za asymetrickou střídavou výchovu), s nímž matka souhlasí, a právě tento rozsah styku také městský soud "považuje za dostačující" a "ku prospěchu nezletilého", přičemž zdůraznil, že "tuto skutečnost bude muset soud prvního stupně zahrnout právě do svého rozhodnutí o úpravě styku." Nadto je třeba znovu připomenout, že stanovisko kolizního opatrovníka nebylo tím určujícím hlediskem, z něhož městský soud při formulaci svého závěru vycházel.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu