ECLI:CZ:US:2017:2.US.565.17.1
sp. zn. II. ÚS 565/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mark2 Corporation Czech a.s., se sídlem Pod višňovkou 1662/23, Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem se sídlem Ke Stírce 1766/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 23 Cdo 2574/2016-406, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, č. j. 69 Co 432/2015-371, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2015, č. j. 11 C 70/2009-338, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že v záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci (FWDS Europe, a. s.) částku 87.100 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce (Ing. Monika Randáková - KONTO SERVIS) prováděla pro stěžovatelku v měsíci květnu 2007 na základě ústní dohody uzavřené se zástupcem stěžovatelky služby spojené s optimalizací řízení a hospodaření organizací zřízených Městskou částí Praha 11. Soud prvního stupně zjistil, že Městská část Praha 11 jako objednatel uzavřela se stěžovatelkou jako zpracovatelem smlouvu o zajištění optimalizace řízení a právní předchůdce žalobce prováděl se svými spolupracovníky shora uvedené služby. Za služby za měsíc květen 2007 však nebylo uhrazeno ničeho. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a stěžovatelkou nedošlo k uzavření smlouvy, neboť nebylo dosaženo konsensu ohledně ceny za prováděné práce. Žalobou uplatněný nárok proto obvodní soud posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení. Měl přitom za prokázané, že Ing. Randáková prováděla pro stěžovatelku služby spojené s výše uvedenou optimalizací. Při posouzení výše bezdůvodného obohacení vycházel soud ze závěrů znaleckého posudku, podle něhož částka vyfakturovaná Ing. Randákovou za práci provedenou v měsíci květnu 2007 odpovídala obvyklé ceně v místě a čase vykonané práce.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Soud I. stupně podle městského soudu správně zjistil skutkový stav a byť věc neposoudil správně po právní stránce, nemá to vliv na věcnou správnost jeho rozsudku. Z provedeného dokazování je totiž i podle městského soudu zřejmé, že existovala ústní dohoda mezi právní předchůdkyní žalobce a stěžovatelkou. Za této situace ale nelze podle městského soudu přisvědčit soudu nalézacímu v tom, že mezi Ing. Randákovou a stěžovatelkou nedošlo k uzavření smlouvy, a tedy, že se jedná o plnění bez právního důvodu. Odvolací soud naopak dospěl k názoru, že smlouva uzavřena byla, a to ústní formou, přičemž s ohledem na povahu činností prováděných Ing. Randákovou se jednalo o smlouvu mandátní. Pokud se smluvní strany nedohodly jinak, při určení výše odměny bylo třeba vycházet z odměny obvyklé hrazené v daném místě za výkon obdobné činností. K odvolací argumentaci stěžovatelky, že z činnosti Ing. Randákové neměla v konečném výsledku žádný prospěch, městský soud dodal, že mandátní smlouva je smlouvou o činnosti a nikoliv o výsledku.
4. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Zpochybňovala-li totiž stěžovatelka zjištění odvolacího soudu především tím, že předestřela Nejvyššímu soudu vlastní skutkové závěry (např. o tom, že stěžovatelce nebyla dodána předmětná práce za měsíc květen 2007 řádně a včas), na kterých mimo jiné buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud (např. že odvolací soud nezopakoval provedené důkazy před soudem I. stupně, z čehož měla plynout překvapivost a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí), pak tím stěžovatelka uplatila jiné dovolací důvody než ty, které dovoluje zákon.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že Městský soud v Praze porušil její právo na řádný a spravedlivý proces, neboť je zásadně nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem I. stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž je sám zopakoval. Navíc tím, že Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl ve svém rozsudku k odlišnému závěru než soud I. stupně, aniž provedl potřebné dokazování, založil své rozhodnutí na skutečnostech, které stěžovatelce nebyly známy, což je samo o sobě v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatelka odkazuje. Takovýto postup městského soudu je rovněž nesprávný i proto, že není přípustné, aby odvolací soud, který rozhodoval na základě jiného právního názoru, než soud I. stupně, neumožnil účastníkům se k němu vyjádřit. Na všechna tato pochybení přitom stěžovatelka upozorňovala již ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud se argumentací stěžovatelky - opět v rozporu s právem na spravedlivý proces - v podstatě nezabýval.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
8. Jak totiž vyplývá z výše uvedené rekapitulace, stěžovatelka namítá, že městský soud hodnotil důkazy, z nichž vycházel nalézací soud jinak, aniž je sám znovu provedl, a účastníkům řízení nedal dostatek prostoru, aby se k této změně vyjádřili. Sama stěžovatelka ovšem tuto argumentaci v ústavní stížnosti poněkud relativizuje (srov. bod 15, druhý odstavec ústavní stížnosti), neboť připouští, že městský soud se svým odlišným hodnocením účastníky řízení (tedy i stěžovatelku) seznámil v průběhu řízení, když ovšem tomuto soudu vytýká, že "ihned po předestření svého právního názoru" vyzval účastníky k přednesu závěrečných návrhů.
9. V této souvislosti nemohl Ústavní soud přehlédnout, že se stěžovatelka ani v ústavní stížnosti k jí tvrzenému překvapivému hodnocení důkazů podrobněji nevyjádřila, když se - jak je uvedeno výše - nalézací i odvolací soud shodly na tom, že stěžovatelka má žalobci zaplatit úhradu za služby poskytnuté Ing. Randákovou v měsíci květnu roku 2007 a rozdíl byl toliko v tom, zda se tak má stát z titulu uzavřené smlouvy anebo z titulu povinností plynoucích z nápravy bezdůvodného obohacení. Z pohledu ústavního práva přitom hodnotí Ústavní soud jako přiléhavé, konstatuje-li městský soud v odůvodnění rozhodnutí, že mezi Ing. Randákovu a stěžovatelkou byla uzavřena mandátní smlouva, a proto je nárok na výplatu odměny Ing. Randákové spojený již s jí vykonanou činností (kterou stěžovatelka nepopírá), nikoliv s tím, zda stěžovatelka výsledky zpracované Ing. Randákovu za měsíc květen 2007 mohla či nemohla využít. Ani k tomuto aspektu stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nepřináší jakoukoliv přesvědčivou, natožpak ústavněprávní, argumentaci. I kdyby tedy podle Ústavního soudu skutečně došlo k pochybení městského soudu v tom, že jím odlišně hodnocené důkazy znovu neprovedl, Ústavní soud neshledal, že by to v tomto případě znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky.
10. Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nevypořádal s přednesenou dovolací argumentací, ani tomuto tvrzení nemohl Ústavní soud přiznat ústavněprávní relevanci. Z usnesení Nejvyššího soudu je totiž naopak patrno, že se soud každou námitkou stěžovatelky dostatečně zabýval, byť i jen stručně a odkazem na dřívější judikaturu.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu